JEN PRO TEBE ...

Kapitola 9.

V průběhu dne jsem přemýšlela nad tím, jaký způsob pomoci by mohl znát. Nic mě nenapadalo. Elie měla brigádu, tak jsem si nemusela lámat hlavu s tím, jestli mě někdo uvidí, nebo uslyší.

Na notebooku jsem si vyhledávala různé způsoby, ale skoro všechny rady byly, si zajít za psychologem, nebo jiným odborníkem.

„Že by byl psycholog? To by odpovídalo uhlazenému stylu oblékání, ale už ne jeho rozkazovačnému tónu." Přemýšlela jsem nahlas.

„Co vlastně budu dělat takhle přes týden? Elie má buďto školu, nebo brigádu a Sofie je v práci." Protáhla jsem se a znovu začala projíždět internet.

Protože už bylo dost hodin a byl skoro čas na návrat Elie domů, napadlo mě, že bych došla nakoupit. a to také udělala. Několik základních potravin a něco navíc jsem postupně házela do košíku a dál procházela regály. Na chvíli jsem se zastavila v oddělení chladících boxů, abych zchladila hlavu plnou myšlenek a pokračovala ke kasám, kde jsem zaplatila a šla domů.

„Kdybych nepomáhala Elie v domácnosti, tak bych snad celé dny jen proseděla na zadku a četla." Uvažovala jsem po cestě nahlas.

Doma jsem vše uložila na své místo a vrátila se na gauč.

Takhle ubíhaly mé dny jeden po druhým.

V pondělí, středu a pátek malé nákupy, abych se dostala z domu.

Každý čtvrtek velký úklid bytu.

Páteční sezení s děvčaty a sobotní prohýřená noc.

To byly mé plány na celé prázdniny.

Hned po třech dnech doma se mi ale plány narušily.

Pan Drsňák: „Za hodinu u mě doma. Adresa je ¨¨¨¨¨¨¨¨. Přijď včas."

„To jako myslí vážně?" vyprskla jsem část snídaně. Vím, že v 10 už by se měl chystat oběd, ale čas se mi posunul.

Rychle jsem se zvedla a převlékla se do něčeho lepšího, než je vytahaná tepláková souprava.

V zrcadle jsem se zkontrolovala a uznala, že mé černé kalhoty a černé tričko s bílým nápisem a malým výstřihem do V jsou dobrá volba. Potom jsem zaběhla do koupelny a dala si řasenku a oblíbenou nude rtěnku.

Teprve nyní mě napadlo se podívat, jak daleko je adresa a myslela jsem, že se snad spletl. Cesta k němu mi pěšky potrvá 50 minut, a to už teď rozhodně nemám. Rychle jsem se obula do svých tenisek a běžela co nejrychleji.

Snažila jsem se Samovi dovolat, ale nezvedal mi to. Místo toho jsem neustále končila v hlasové schránce.

„Proklínám tě Samueli Darwine!" zaklela jsem udýchaná do hlasové schránky a běžela dál.

Navigace v telefonu mě vedla po různých uličkách, které jsem prolétla co nejrychleji, abych z nich byla co nejdříve venku.

„Posledních pět minut. To dáš Stello." Povzbudila jsem se a běžela dál.

Jako nedočkavý perfekcionista stál Sam mezi dveřmi domu a díval se na hodinky, jako by odpočítával posední vteřiny, než zavře dveře a nepustí mě dovnitř. Přiběhla jsem před něj a celá uřícená funěla.

„Stihla jsi to." Zvedl oči od hodinek a podíval se mi do očí.

„Já nemám řidičák ty zpropadený hade." Proklela jsem ho pohledem a opřela jsem se o kolena, abych se mohla vydýchat.

„To byla zkouška, jak moc o mou pomoc stojíš. Pojď dál." Naznačil hlavou a já jeho nabídku přijala.

Zatajil se mi dech. Tak nádherný dům. Vchod se nacházel uprostřed přední části domu. Na pravé straně byla velká obývací místnost, uprostřed které byl obří gauč do tvaru U a pod ním krémový koberec s vyšším chlupem. Naproti gauči byl nádherný krb, vedle kterého viselo ze stropu na velkém háku houpací křeslo, které bylo dokonale osvětlené z obou stran velkými okny. Za gaučem byly na bílé stěně dvoje čisté, bílé dveře.