JEN PRO TEBE ...

Kapitola 21.

Zastavila jsem se a během chvilky byl u mě. Byl udýchaný a pomlácený.

„Jsi v pořádku?" kontroloval mě.

Cítila jsem, jak se mi zamlžuje svět a ztrácím vědomí.

Probrala jsem se až doma. Ležela jsem převlečená do pyžama ve své posteli. Sam seděl pomlácený a pobledlý na židli u mé postele.

„Co tu děláš? Co se stalo?" byla jsem zmatená.

„Nemohl jsem tě nechat jít samotnou. Šel jsem za tebou podle tvé polohy, ale byl jsem moc daleko na to, abych přišel dřív." díval se do země.

„To ty jsi mě zachránil?"

„Ne včas. Kdybych tam jen byl dřív, nic by se ti nestalo." vyčítal si.

„Nic se mi nestalo, ty jsi na tom mnohem hůř." snažila jsem se ho trochu uklidnit.

Bohužel to mělo opačný účinek. zaťal ruce v pěst, až mu zbělely zakrvácené klouby, svaly na rukou i zádech se mu napjaly a čelist taktéž.

„Na mě nezáleží. Dopustil jsem, aby ti ublížili."

„Já jsem v pořádku, díky tobě. Kdybys tam nebyl, dopadlo by to mnohem hůř." chytla jsem ho za ruku, aby se trochu uklidnil. „Pojď, musíme tě ošetřit." zvedala jsem se z postele, ale nohy mě zradily a já znovu dopadla na postel.

Sam se beze slova zvedl a pomohl mi na nohy. Pomalu jsme vyšli z pokoje a Elie ke mně hned přiběhla, jestli jsem v pořádku a kontrolovala každý kousek mého těla.

„Jsem v pořádku, ale měli bychom se postarat tady o hrdinu." kývla jsem směrem k Samovi.

„Snažila jsem se ho přemluvit, aby se šel aspoň omýt, ale nechtěl jít od tebe, dokud se nevzbudíš." řekla Elie.

Dobelhali jsme se do koupelny a já jsem vzala ručník a namočila ho do teplé vody. Omyla jsem mu jemně obličej. Měl roztržené obočí a začínal se mu vybarvovat monokl. V koutku úst měl krev a pár kapek i na tváři. Poté jsem se přesunula k jeho rukám. Klouby měl omlácené a zakrvácené. Ve dlaních jsem viděla místa, kde měl zaryté nehty, když měl ruce v pěst. Měl roztržený rukáv košile a špinavé kalhoty. Všechna poraněná místa jsem mu ošetřila dezinfekcí a on jen pevně držel.

„Vypadáš příšerně." konstatovala jsem. „Jsi hrozně bledý a pomlácený."

Sam se na mě ani nepodíval. Podlaha koupelny mu přišla zajímavá dostatečně.

„Je to všechno?" ptala jsem se a chystala jsem se uklidit lékárničku.

„Obávám se, že budu muset do nemocnice."

„Co se stalo?" vytřeštila jsem oči.

„Zdá se, že jeden z nich měl u sebe nůž a já si nedával dostatečný pozor." rozepl si košili a sundal ji z ramene.

Na zadní straně ramene měl řeznou ránu, která vypadala na šití.

„Proč jsi nejel do nemocnice hned ty blázne?" křikla jsem na něj.

„Chtěl jsem mít jistotu, že jsi v pořádku. Navíc nejsem ve stavu, kdy bych mohl řídit a nikdo z vás upřímně taky ne." konečně se mi odvážil podívat do očí.

Muselo mu být opravdu mdlo, protože pořád bledl víc a víc.

Zavolala jsem Pata, který seděl vedle v místnosti a poprosila jsem ho, aby se Samem zajel taxíkem do nemocnice. Všichni se hned zděsili, co se mu stalo.