JEN PRO TEBE ...

Kapitola 5.

Po několika týdnech, kdy se nic nedělo jsem se odvážila souhlasit s tím, že jsem ochotna někam jít, ale podmínkou bylo, že mě nebudou nutit tančit a půjde s námi Finn v případě nutnosti. S mými podmínkami souhlasily a večer mohl začít.

Já jsem se oblékla celá do černého a bez výstřihu, abych co nejméně vzbuzovala pozornost a mé oblíbené boty na podpatku zůstaly doma. Místo nich jsem si vzala obyčejné černé tenisky.

„Jsi si jistá, že to zvládneš?" zeptala se mě před vchodem do Euforie Elie.

Na souhlas jsem přikývla a už jsme šly dovnitř. Náš oblíbený box se stolem byl volný a mě se ulevilo. Nehodlala jsem pít, ale jeden drink na uvítanou jsem neodmítla. Sofie, Elie a Finn se střídali při dělání mi společnosti, abych se cítila lépe. Ani na parket nechodili daleko, aby byli v případě potřeby hned u mě.

Nakonec jsem byla ráda, že jsem s nimi šla, ale myšlenkami jsem se vracela za Michaelem. Pořád jsem se cítila, jako bych ho zradila, ale v hloubi duše jsem věděla, že si to zaslouží.

„Elie? Šla bys se mnou na toaletu?" poprosila jsem jí a ona vypadala, že to jen uvítá.

Při průchodu jsem ramenem narazila do někoho. „Omlouvám se." vzhlédla jsem a zatajil se mi dech. Byl to Sam. Jen se na mě usmál a šel dál. Chtěla jsem jít za ním, ale nohy a strkající Elie mě zradili.

„Stalo se něco? Jsi v pořádku?" hned mě kontrolovala.

Já jen nepřítomně kývla hlavou a pokračovala na toalety.

Po příchodu zpět do sálu klubu jsem se hned rozhlížela, jestli ho neuvidím, ale nikde nebyl. Chtěla jsem mu poděkovat, že mi pomohl se rozhodnout.

Zbytek večera jsem se jen rozhlížela kolem a nevnímala, co kdo říká.

Když jsem všechny uklidnila, že v případě nouze za nimi přijdu, šli se ti tři uvolnit na parket. Já jsem si nemohla pomoct a neustále se rozhlížela po okolí.

„Hledáš někoho?" ozval se hned ve vedlejším boxu mě věrně známý hlas. Ostatně jsem ho celý večer hledala.

Pomalu jsem otočila hlavu k němu a nevěřícně otevřela pusu.

„Zdá se, že jsem se trefil." usmál se tím až moc dokonalým úsměvem.

„Moc si nemysli, chtěla jsem ti jen poděkovat."

„Čekám." zvážněl najednou.

„Na co čekáš?"

„Na slova díků." znovu se pobaveně zazubil.

„Děkuju." procedila jsem mezi zuby a otočila se znovu od něj.

„No čekal jsem něco lepšího." řekl a já cítila, jak se ke mně otáčí také zády.

Zhluboka jsem se nadechla. „Děkuju ti. Opravdu ti děkuju. Díky tobě jsem se odhodlala ho udat." Netušila jsem, jestli mě vůbec přes hlasitou hudbu slyšel.

„Má slova se tě až tolik dotkla?" mi bylo odpovědí.

Jen jsem zakývala hlavou na souhlas, jako by mě mohl vidět.

„To jsem rád. Nezaslouží si klid." zvedl se a pomalu mířil k východu.

Jen jsem se za ním bezradně dívala a věděla, že to nebude moc dobré, když se za ním rozběhnu, tak jsem zůstala sedět. Zdálo se, že si toho ti tři nevšimli a bezstarostně tančili. Byla jsem za to ráda, potřebují to a zaslouží si to.

Byla jsem ráda, že nyní nemusím domů sama. Pořád jsem se necítila dobře. Elie jsem ale musela občas navigovat, protože nebyla úplně střízlivá. Doma jsme si však obě daly sprchu a zapluly do postele. Protože se blížilo léto dovolila jsem si nechat pootevřené okno, aby mi do pokoje proudil alespoň trochu vzduch.