JEN PRO TEBE ...

Kapitola 10.

V pondělí jsem znovu pokračovala s tréninkem. Po hodině na čísle 6 jsem se odhodlala přejít na 5. Netuším, jak je to možné, ale pocity, které jsem měla na začátku u 6 se přesunuly na 5. Bylo to nepříjemné, ale nedusila jsem se. Pouze mě brněly ruce i nohy. Postupovala jsem stejným způsobem, jako předtím. Na gumičky na rukou jsem si během jednoho dne zvykla.

Hlavou mi stále běhaly zmatené myšlenky ohledně toho, co se mezi mnou a Samem odehrávalo. Toužila jsem se o něm dozvědět mnohem víc.

Nic zajímavého se ale nedělo.

Šedá myš: „Už jsem na čísle 4."

Psala jsem ve středu ráno vítězoslavně Samovi a zakousla se následně do jablka. V plánu na dnešní den bylo pouze posouvání mezí, čtení knih a nákup jídla. Po dalším neúspěšném pokusu o delší vydržení se sametem na krku jsem se rozhodla, že od toho celého potřebuji pauzu. Gumičky na mých rukou už zůstávaly. Nedokázala jsem ráno vstát a nevzít si je.

Nákup zněl jako dobrý nápad pro odvedení myšlenek, tak jsem vyrazila. Protože slunce pálilo, byla jsem jím donucena se obléct méně než bych ráda. Krátké černé kraťasy a volné modré tričko se k černým teniskám dokonale hodilo. Nemám moc oblečení, tak bych stejně neměla na výběr.

Se sluchátky na hlavě jsem si užívala sluneční paprsky.

Nakoupila jsem vše potřebné a vrátila se domů, kde už jsem si přestávala připadat, jako vetřelec. Uložila jsem vše na své místo a znovu se pokusila si nandat Samet.

Za pár minut však byl znovu dole. Zoufale jsem se posadila na postel a snažila se vzpamatovat.

Pan Drsňák: „Přezkoušení u mě ve 2."

„To mám ještě pár hodin čas." Zvedla jsem se z postele a začala přehrabovat skříň, abych našla něco lepšího než minule.

Usoudila jsem, že kraťasům se nevyhnu, ale tričko by bylo dobré vyměnit.

„Bože, vždyť nejdu na žádnou schůzku. Co blbnu?" vrátila jsem vše zpět do skříně a místo toho se šla naobědvat.

V jednu hodinu jsem se rozhodla, že pomalu vyrazím, abych nemusela běžet, jako minule. Tentokrát jsem si byla cestou jistější, ale navigaci jsem si stejně nastavila.

„Proč mi přijde tentokrát ta cesta delší?" ptala jsem se sama sebe.

Když už jsem byla v ulici, kde Sam bydlí, navigaci jsem vypnula. Rozhlížela jsem se po okolí. „Tady musí bydlet samí šťastní a bohatí lidé." Opravdu to tam na mě tak působilo. Všude velké zahrady, velká a drahá auta. Jedno dokonce jelo po silnici a v něm usmívající se černovlasá paní.

„Jsem tu o pár minut dřív, snad to nebude vadit." Zazvonila jsem na zvonek u dveří.

Sam mi otevřel dveře a poté se podíval na hodinky. „Máš ještě osm minut." Vypadal rozrušeně, ale pustil mě dál. Všimla jsem si, že dveře v patře na levé straně jsou pootevřené. Když si všiml, co mě zaujalo, popohnal mě ke gauči.

Když odešel, slyšela jsem cvaknutí zámku. Netušila jsem, kam šel, nebo co dělal, ale znervózněla jsem.

„Dáš si něco?" ozvalo se z kuchyně.

„Vodu poprosím." Odpověděla jsem a zadívala se na zavěšené křeslo v rohu místnosti.

„Líbí se ti?" zaznělo mi přímo za zády.

„Musí se tam dobře číst." Zauvažovala jsem nahlas.

„Je to moc příjemný kout." Podal mi sklenici a já se napila.