JEN PRO TEBE ...

Kapitola 2.

Ráno jsem se vzbudila první, a tak jsem nám všem šla udělat kávu. Při vrčení kávovaru jsem opět zkontrolovala telefon, ale tam jsem měla pouze zprávu od mamky.

„Jak se ti vede drahoušku? Kdy se za námi přijedeš podívat?"

S mými rodiči mám dobrý vztah a často je navštěvuji, ale v poslední době jsem neměla moc náladu za nimi jezdit, ale nastal čas, abych to napravila.

„Mám se dobře. Co kdybych přijela příští víkend?"

„Skvělý nápad! Uvaříme si tvé oblíbené špagety a dáme si do nosu."

Musela jsem se pousmát nad tím, jak moc mě mamka zná a hned ví, na co myslím. Miluju její špagety.

Během chvíle se kuchyní linula báječná vůně kávy, která dávala příslib dobrému dni. Nalila jsem si ji do hrnku a zalila mlékem.

Najednou se ozvalo bzučení mého telefonu na stole a spěšně jsem hovor zvedla.

„Ahoj zlato, tak jak se máš?" ozval se Michaelův veselý hlas.

„Ahoj, dobře. Užily jsme si to včera."

Bylo slyšet, jak se zarazil a ztěžka dýchal. „Jo, to je dobře. Kdy se vrátíš?" změnil najednou tón hlasu, až mi to bylo divné.

„Nevím, počkám až se holky vzbudí, nasnídáme se a pak nám dojdu nakoupit."

„OK, tak čau."

Potom jsem už poslouchala známé pípání ukončeného hovoru. Rychle jsem si telefon schovala do kapsy svých tepláků a šla zmatená hovorem s kávou za holkami.

„Elie je na záchodě." hučela rozespalá Sofie.

„Je jí zle?"

„Vždyť ji znáš." pokrčila rameny.

„Kávu?" podávala jsem jí hrnek a ona ho s vděkem vzala do rukou a nasála božskou vůni.

Rovnou jsem se otočila a šla si nalít novou. Když jsem se vrátila už na gauči seděla i Elie svírajíc kyblík na klíně.

Sofie se celé dopoledne rozčilovala nad příhodou s drobnou slečnou. Bylo vidět, že jí to vytáčí, ale co se stalo, stalo se. Elie chudinka nemohla pořádně ani komunikovat, protože se bála, že znovu vrhne.

Po pár hodinách jsme se rozloučily a šly domů. Po cestě jsem se zastavila na nákup a táhla se s těžkými taškami domů. Zastavila jsem se před hnědými vchodovými dveřmi a napočítala do tří, než jsem je otevřela.

Z kuchyně Lauren se ozývalo nahlas rádio, tak jsem usoudila, že už musí být u sporáku. Vystoupala jsem po schodech nahoru a uslyšela Michaela, jak se nahlas směje z ložnice. Takhle jsem ho neslyšela už dlouho se smát. Odložila jsem si tašky s nákupem do kuchyně a šla ho pozdravit.

„To snad nemyslíš vážně." odpovídal se smíchem někomu do telefonu.

„Jsem doma." ohlásila jsem se s úsměvem.

Michael jako by ztuhl. „Už je tu, musím jít." zvážněl a zrušil hovor.

„S kým jsi to volal?" přišla jsem k němu a objala ho.

„To je jedno. S kamarádem." odtáhl mě od sebe.

Měla jsem z toho nepříjemný pocit. Jako by přede mnou něco tajil. Něco hodně důležitého.

„Byla jsem nakoupit. Mám nám něco uvařit, nebo si uvaříš sám?"

„Pak mi něco přines dolů. Jdu si zahrát." otočil se ke mně zády a odešel.