JEN PRO TEBE ...

Kapitola 3

Po rozhovoru s Michaelem jsem zavolala v hysterickém breku Elie a poprosila jí o azyl, který mi velmi ráda umožnila. Na nic se mě neptala, jen mi nabídla volný pokoj, který ve svém bytě má pro návštěvy a připravila mi horkou koupel. Protože už byl večer, hned po koupeli jsem se zavrtala do peřiny a usnula až po několika hodinách únavného breku.

Následující den jsem se ale musela dát do pořádku, protože na mě dětičky nepočkají. Nějak jsem přežila den a bezmyšlenkovitě jsem šla domů. Bohužel pro mě, jsem došla k domovu Michaela a uvědomila jsem si to až u branky, vedle které jsem se po pohledu na dům vyzvracela. Poté jsem se jen otočila a šla k Elie. Tam už na mě čekala Sofie s horkým čajem pro nás tři.

„Tak spusť." bez jakýchkoliv oklik se mě zeptala.

„Dej jí trochu času." obořila se na ní Elie.

Já jsem tam jen stála jako tělo bez duše. „Měla jsi pravdu." vypadlo ze mě.

„Je to sráč. Já ti to říkala." zakřenila se Sofie. „Tak co mu provedeme?"

„Já už asi něco provedla." Sofie s Elie se na mě překvapeně podívaly. „Vyzvracela jsem se jim před barák."

„Cože jsi?" vykulila oči Elie.

„To je málo, kočko. Ale dobrý začátek." zazubila se na mě Sofie.

Potom jsem si k nim přisedla a nevnímala jejich plány na odplatu. Jen jsem přemýšlela nad tím, co mi řekl a proč mi to řekl. Snažila jsem se v tom najít důvod, který jsem nenacházela.

Sofie se rozhodla, že tu s námi přespí a když vysvětlila situaci Finnovi, podpořil jí.

Další ráno jsme se ale rozdělily. Já sem musela do práce, Elie do školy a Sofie šla na pohovor.

Kolegyně v práci se mě vyptávali, co se stalo, protože si nešlo nevšimnout mého nepřítomného pohledu a kruhů pod očima. Jen jsem jim řekla, že jsme se s Michaelem nepohodly a naštěstí jim to stačilo.

Odpoledne jsem si uklízela poslední věci ve školce a chystala se k odchodu, když jsem zaslechla známé troubení Michaelova auta. Srdce se mi na chvíli zastavilo, ale hrdě jsem se napřímila a dokončila práci. Poté jsem se odebrala k odchodu. Už, když jsem vyšla ven jsem viděla, že tam stojí Michael s kyticí. Jen jsem v klidu zamkla a snažila se nevypadat rozrušeně, když jsem k němu šla.

„Co po mě chceš?" hlas mě zradil a místo jistého tónu jsem spíš zaskřehotala.

„Chci se ti omluvit a všechno ti vysvětlit." natáhl ruku s kyticí ke mně. „Dovolíš mi to?" snažil se tvářit jako štěně a já mu na to chtě nechtě skočila.

„Dobře."

Už se otáčel k autu, aby mi otevřel dveře.

„Promluvím si s tebou ale tady. Nikam s tebou nepojedu." Oznámila jsem odhodlaně.

On se jen zarazil a otočil se zpět ke mně. „Chci se ti nejdříve omluvit." Čekal na mou odpověď, ale ta nepřicházela. „Jsem idiot, že jsem s tím na tebe tak vyběhl. Nechci o tebe přijít..." musel se mezi tím zhluboka nadechnout a najít ta správná slova. „Nemůžu o tebe přijít, protože tě miluju."

Já jsem netušila, co si mám myslet. Snažila jsem se ho tolik nenávidět, ale vidět ho takhle zlomeného mě přesvědčovalo o opaku.

„Pojď zpátky domů. To, že tam nejsi mě ničí. Budu se snažit být ti lepším přítelem."

„Dobře." dostala jsem nakonec ze sebe.

Jeho pohled se změnil a viděla jsem v něm obrovskou úlevu. „Opravdu?"