JEN PRO TEBE ...

Kapitola 30.

Bez jediného slova jsme nasedli k Samovi do auta a přijeli k Elie k bytu.

„Dojdi si zabalit na víkend u svých rodičů, přespíš do zítra u mě."

Nenamítala jsem nic. Jen jsem vystoupila a pomalu vyšla nahoru, kde jsem si vzala vše potřebné a zabalila si to do malé cestovní tašky. Při odchodu z bytu jsem si uvědomila, že vlastně celou dobu brečím.

„Musím se uklidnit." přiznala jsem si. Párkrát jsem se zhluboka nadechla a utřela si slzy. Teprve potom jsem mohla jít zpět za Samem.

Atmosféra mezi námi se dala krájet, jak byla hustá a nepříjemná.

„Dej si věci dole do pokoje, svlékni se a přijď nahoru." chladně mi oznámil a vystoupil z auta.

Uzel v břiše se mi zvětšoval s každým krokem a pohybem. Cítila jsem se slabá. Při pohledu na mé nahé tělo v zrcadle mě bolelo. Znovu se mi tam objevovaly výjevy na modřiny, které jsou již pryč.

Pomalu jsem stoupala po schodech a s každým z nich se mi úžil dech. V oné místnosti jsem viděla stát Sama, který ke mně stál zády, ale i tak jsem poznala, že je napjatý. Přišla jsem k němu a on se pomalu otočil.

„Je ti jasné, že se tomu nevyhneš, že?"

„Ano je." dostala jsem ze sebe.

„Když bys to nebyla ty, už bych tě vykopl, jako kus hadru."

Při jeho slovech se uzel utahoval a mě se chtělo zvracet.

„Potrestám tě ve výši tvého prohřešku. Upřímně nebudu brát ohled na nic, co se ti kdy stalo a ani na to, že na to nejsi připravená."

Zděšeně jsem se na něj podívala.

„Porušila jsi naši smlouvu. Pravidla se musí dodržovat a nebudu tolerovat jejich porušení. Jsem tolerantní, ale tohle je už moc."

Jeho slova mě bolela, ale neodvažovala jsem se mu odporovat. Měl naprostou pravdu.

„Řekni, jestli všemu rozumíš a souhlasíš s tím."

Musela jsem si to chvíli nechat projít hlavou. „Rozumím a souhlasím." Řekla jsem nakonec.

„Dobře, pojď za mnou."

Odvedl mě přímo pod jeden z nových háků ve stropě, kde už byl protažený provaz. Jeden jeho konec mi omotal kolem zápěstí tak pevně, až jsem sykla bolestí. S ním to ani nehnulo a pokračoval dál. Zatáhl za druhý konec provazu a mě se zvedly ruce do vzduchu. Tělo se mi instinktivně ohnulo do předklonu. Sam šel ke skříni a vytáhl kožené důtky, které hodil směrem k mým nohám. Následně přešel k šuplíku, ze kterého vytáhl roubík, který taktéž skončil u mých nohou. Na šuplíkách měl připravenou gumičku do vlasů, kterou vzal a udělal mi na hlavě copánek. Celou dobu jsem se klepala strachy.

„Otevři pusu." Řekl, když zvedl roubík.

Poslechla jsem ho a on mi ho vložil do úst. Velikost roubíku mě překvapila, protože jsem měla pusu otevřenou na maximum, ale zároveň to nebylo až tak nepříjemné.

„Teď dostaneš výprask za to, co jsi provedla. Uvidíme, jestli ti poté odpustím."

Sotva to dořekl, už mi na zadku přistála první rána. Bylo to jiné než s látkovými důtkami. Tohle byla intenzivní bolest, která se mi zarývala až do morku kostí a nutila mě začít brečet. Zasypával můj zadek a stehna jednou silnou ranou za druhou. S každou další ranou stoupala bolest. Cítila jsem, jak mi důtky nechávají stopy na mém těle, ale neodvážila jsem se podívat do zrcadla, které bylo přímo přede mnou. Stejně bych na něj nedohlédla přes slzy.