JEN PRO TEBE ...

Kapitola 23.

Celou neděli jsem čekala, jestli mi Sam napíše, ale nestalo se. Ani v pondělí, úterý a středu se neozval. Začínala jsem se bát, jestli si to nerozmyslel. Ve čtvrtek jsem ale konečně zprávu dostala.

Pan Drsňák: „Mohla bys přijít dnes, až skončíš v práci?"

Šedá myš: „Dobře, přijdu."

To bylo poprvé, co mě žádal abych přišla namísto toho, aby mi rozkázal.

Cítila jsem nervozitu, když jsem šla k němu domů. Bála jsem se toho, co bych tam mohla vidět. Třásla se mi ruka, když jsem zazvonila na zvonek. Poté jsem slyšela rychlé kroky a za dveřmi se objevil Pat.

„Ahoj sluníčko." objal mě. „Jen pojď dál." naznačil rukou a já jsem vešla.

První věc, co tu nebyla v pořádku bylo zrcadlo, které dříve viselo naproti knihovně pod schody. Místo toho tam bylo jen pár kousků, kde ho drželo dříve lepidlo. Další, co zaujalo můj pohled byla kuchyň. Ta krásná nová kuchyň byla také z části zničená. Některé skříňky byly vylámané a jedna dokonce proražená. Všude se válely prázdné lahve od alkoholu a nedopalky od cigaret. Visací křeslo bylo stržené a byla tam už jen část provazu po něm.

„Je nahoře ve své ložnici. Musí mít klidový režim, tak mu pomáhám aspoň s nákupem a vařením."

Podívala jsem se do jídelny, kde byly hromady obalů od objednaných jídel. „Zdá se, že ti to vaření šlo." zasmála jsem se.

Pat se jen poškrábal ve vlasech a provinile se usmál.

Pomalu jsem stoupala po schodech a mou pozornost zaujaly dveře úplně na levé straně. Tedy to, co po nich zbylo. Dveře od oné místnosti byly na cucky. Pomalu jsem se tam přiblížila a nahlédla dovnitř. Nebylo tam nic. Jak řekl, všechno vyházel. Na zemi se jen válela opadaná omítka a mezi ní několik kapek zaschlé krve.

„Chtěl jsem to tu úplně zničit." ozval se za mnou věrně známý hlas. „Byl jsem na sebe tak naštvaný, že jsem chtěl všechno zničit."

Otočila jsem se a uviděla Sama, jak stojí s berlemi v místě, kde byly dříve dveře.

„Měl bys odpočívat." přišla jsem k němu a naznačila jsem, že se má otočit a vrátit se do postele.

Vrátil se do ložnice, kde si sedl do postele a já se posadila vedle něj.

„Zničil jsi tu krásnou kuchyň, zrcadlo i visací křeslo. To jsi chtěl taky nechat zmizet ze svého života?"

„Kuchyň jsi vybrala ty a já měl pocit, že si ji nezasloužím."

„Kuchyň jsi si vybral ty. Byla náhoda, že se mi taky líbila." opravila jsem ho.

„Ne Stell. Vybrala jsi ji ty. Viděl jsem, že se ti líbí. Proto jsem si ji koupil." zadíval se do země. „V zrcadle jsem viděl odraz naprosté trosky a na to jsem se nemohl dívat." pokračoval. „A v tom rohu jsem neustále viděl tebe. Křeslo mi tam neuvěřitelně moc vadilo." přiznal se. „Viděl jsem tě všude Stell."

„Proč se chováme, jako bychom byli něco víc, než jen přátelé? Nikdy jsme nebyli pár." zamyslela jsem se nahlas.

„Od první chvíle, co jsem tě uviděl jsem tě miloval Stell. Od první zatracené vteřiny." rozbrečel se.

„Vždyť jsme se jen náhodou potkali v klubu. A to jsi do mě ještě k tomu narazil." nedokázala jsem to pochopit.

„Bylo to mnohem dřív."

„Co tím myslíš?" zarazila jsem se.

„Jsi připravena na to, abych se ti otevřel?" utřel si slzy a čekal na mou odpověď.