JEN PRO TEBE ...

Kapitola 24.

Elie se Sofií se mě v pátek na dýchánku ptaly, jak to dopadlo. Neřekla jsem jim všechno. Jen to, že mi všechno vysvětlil a rozhodli jsme se na to celé jít pomalu.

V sobotu jsem přišla k Samovi s taškou plnou věcí potřebných na vaření. Doplnila jsem to věcmi na sendviče, aby si mohli někdy dát i něco jiného než jen objednávané jídlo. Poprosila jsem mamku o recept na její špagety, protože Samovi u ní chutnaly.

Musela jsem odsunout všechen nepořádek stranou.

Když jsem uvařila, přinesla jsem je rovnou Samovi do postele. Když je uviděl, celý se rozsvítil.

„To jsou ty výborné špagety, které jsem měl u tvých rodičů?" vzal si ode mě talíř a pustil se rovnou do jídla.

„Nebudou tak dobré, ale snažila jsem se." přiznala jsem.

„Co to říkáš. Jsou přesně takové, jaké si je pamatuji." hltal jedno sousto za druhým a než jsem se nadála, talíř byl prázdný.

„Ještě ti tam zbyde tak na dva dny." vzala jsem si špinavé nádobí a odcházela jsem.

„Nezbyde. Budu mít tak na zítra. Pat to všechno sežere." nafoukl tváře.

„Jsi opravdu jako malý." smála jsem se. „Půjdu nějak zkusit vyřešit tu spoušť, co je dole."

„Stell počkej." zastavila jsem se mezi dveřmi. „Myslíš, že bys mi mohla tu židli od stolu dát na chodbu. Chtěl bych si tam sednout a povídat si s tebou."

Vyhověla jsem mu a on se pomalu přesunul na židli. Nejprve jsem dávala lahve od alkoholu do pytlů, aby je potom mohl Pat odvézt do popelnice. Potom jsem se vrhla na rozmontovávání dvířek od kuchyňské linky, které byly zničené. Samovi jsem za úkol dala sehnat do následujícího týdne nové, abych je tam mohla znovu namontovat. Celou dobu se mě ptal na děti ve školce a já mu vyprávěla i o změně chování naši šéfové. Když přišel Pat, zaúkolovala jsem ho s odvozem odpadu. Protestoval, ale slíbil, že to udělá. Poté jsem se s nimi rozloučila a šla domů.

Jak Sam slíbil, nová dvířka do kuchyně tu do týdne byla a já jsem se mohla namontovat. Poté jsem se vrhla na motání nového provazu na visací křeslo. Nejprve jsem na to nemohla přijít, ale se Samovou pomocí z patra se mi to nakonec povedlo.

Následující týden jsem se pustila do sundání zbytků zrcadla ze zdi a seškrabání lepidla. Když Pat koupil nové, společně jsme ho nalepili.

Jediné místo, které zbývalo dát do pořádku, byla ona místnost. Tam byl Sam spokojený, že mohl být u mě. Bylo pro mě těžké, tam chodit, ale líbilo se mi, že jsem mohla zničit to, co tam předtím bylo.

„Už je to měsíc, co sem chodíš Stell." řekl z ničeho nic Sam, když jsem škrábala zbytky barvy. „Dáváš mi můj život zpátky do původního stavu, a dokonce ho zlepšuješ a já jsem kripl, který může jen sedět a dívat se na tebe."

„Budu dělat, že jsem to neslyšela." škrábala jsem zeď dál.

„Vždyť je to pravda. Nemůžu dělat nic." poklepal si na sádru.

„Kvůli tomu, že jsem tě zavolala do klubu tě srazilo auto. Měla bych ti s tím pomoct." pokrčila jsem rameny.

„I s nadváhou?" zasmál se. „Vaříš mi tak dobře, že mi roste břicho."

„Aspoň nikam neutečeš a já si nepřipadám sama tak silná." vyplázla jsem na něj jazyk a vrátila se k práci.

„Tím chceš naznačit, že jsi tlustá?"