Krvavý Lov/(Tommy Clark, Dax) CZ

Noční můra

Seděla jsem v zadní lavici. Hodina se vlekla jako žížala. Byla poslední a zdála se být nekonečná.

Dívala jsem se z okna na poletující ptáky. Bylo sluníčko i když příroda už pomalu hlásila příchod podzimu.

Učitel zrovna něco vysvětloval u tabule a tvářil se jakoby to mělo být to nejdůležitější v našem životě.

Podívala jsem se na hodiny. Ještě deset minut dokonce.

Myšlenky mi spadly opět k Tommymu.

Nevěděla jsem čím je tak výjimečný ale něco mi říkalo že není obyčejný.

Zvonek oznámil konec vyučování. Všichni si naházeli věci do svých batohů, následně do skříněk a rychle mířily ze školy pryč.

Vždycky jsem čekala až vypadne ta hlavní skupina. Měla jsem ráda cestu domů o samotě.

Do skříňky jsem si dala učebnice z hodiny a vzala si domů to co budeme potřebovat k úkolům.

Zavřela jsem skříňku a rozhlédla se po chodbě. Tak nějak v koutku duše jsem doufala že ho někde uvidím, ale ne.

Co blbneš? Je tu novej a je milej. Určitě si už stihl najít nový a jiný kamarády.

Zakroutila jsem hlavou abych vyhnala z hlavy tyhle myšlenky. Prošla jsem ven obrovskými hlavními dveřmi.

Venku stály hloučky lidí. Divně se na mě dívaly ale já jejich pohledy ignorovala.

Prošla jsem kolem nich a zamířila do prázdné uličky která vedla pryč z tohohle ústavu.

Prošla jsem pár ulic dokud jsem nedošla domů. Po cestě jsem nikoho nepotkala a mamka ještě nebyla doma, takže jsem zůstala sama.

Ohřála jsem si oběd, snědla ho a šla si udělat úkoly.

 Mamka přišla až někdy kolem sedmé hodiny večer. Společně jsme se navečeřeli a povídali si co se stalo ten den.

"Dneska k nám do školy přišel nový kluk." řekla jsem když byla řada s vyprávěním na mě.

"Jeden blbec ho šikanoval, tak jsem se ho zastala."

"Amelie! Doufám že si se nepřipletla do nějakého průšvihu." vyštěkla na mě mamka. Neměla ráda násilí a tak jsem rychle zavrtěla hlavou.

"Ne, neboj. Jen jsem mu pomohla." vysvětlila jsem a mamka se usmála.

"Hodná holka." řekla a podívala se na hodiny.

"Už je pozdě, tak šup do postele. Brzo vstáváš."

"Dobře." odpověděla jsem a bez dalších protestů jsem odešla k sobě do pokoje.

Byla jsem ve škole. Byla tma a světlo dělalo jen nouzové osvětlení.

Nikde nikdo nebyl. Byla to jen prázdná, tmavá chodba.

"Halo?" zakřičela jsem do ticha. Slovo rozřízlo ticho jako ostrý nůž a odrazilo se zpátky od tmavých zdí.

Otočila jsem se kolem dokola.

Kroky!

Někde v dálce jsem uslyšela něčí kroky. Byli tiché, pomalé a sebejisté.

Někdo mířil přímo ke mě.

"Halo? Je tam někdo?" zeptala jsem se.

Zpoza rohu se objevila postava. Vypadala jako mužská. Nešlo jí vidět do tváře protože všude byla tma.

Člověk, muž, stál ve stínu. Světlo osvětlovalo jen jeho pravou ruku. Měl v ní něco lesklého, kovového.. zbraň.

Pomalu zvedl ruku směrem ke mě takže teď pistolí mířil přímo na mě.

Nepohnula jsem se, nemohla jsem.

Začal se smát. Jeho smích se zařezával do morku kostí.

Vystřel! Slyšela jsem jen vystřel a ten bláznivý smích. 

Probudila jsem se. V pokoji byla tma. Zhluboka jsem dýchala, byla jsem spocená a těkala jsem očima po místnosti.

Světlo. Musela jsem si okamžitě rozsvítit.

Když jsem to udělala a přesvědčila se že v pokoji nikdo není, vrátila jsem se do postele.

Sedla jsem si a snažila se uklidnit.

Zbraň, výstřel, smích.

Něco nebylo v pořádku.