Spojení dvou světů. Spojení obyčejných lidí a Evos se rozpadne. Začne zuřit nenávist a začnou se lovit lidi kteří jsou pro ostatní nebezpečnými.
Tři lidé kteří mají toho tolik společného, více než si umí představit. Ale co když uteče vrah který dvě...
Seděli jsme tam skoro hodinu. Bylo až divné že nám někdo dával tolik času na odpočinek. I když jsme jim neměli vlastně kam utéct.
Otevřela jsem opatrně dveře a vyšli jsme na chodbu. Měla jsem v ruce mačetu kterou jsem zabila klauna a Dax mu vzal nůž který měl teď v ruce.
Chtěli jsme si projít vrchní patro a porozhlédnout se co je kolem. Na téhle straně co jsme byli ale už nebyla žádná další místnost a tak jsme zamířily na druhou stranu kde ležel klaun.
Když jsme ale přišli k místu kde měl ležet, nikdo tam nebyl. Zbyla tam jen velká kaluž krve, uprostřed ale bylo prázdno a ležel tam nějaký papír. Zvedla jsem ho.
"Vedete si zatím dobře. Hra ale pokračuje." přečetla jsem nahlas.
"Je to hra." řekl Dax.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
"Ale kdo by tohle hrál? A kam zmizel ten klaun?" zeptala jsem se a podívala se na Daxe. Bylo na něm vidět že znervózněl.
"To jsem byl já."
Né, znovu už ne.
Otočily jsme se.
"Jestli někoho takhle hra baví hrát, tak jedině tyhle ty psychopaty." řekla jsem Daxovi.
"Slečna má pravdu." odpověděl někdo pod maskou. Měl bílou plastovou masku, typickou pro horory které jsem zrovna moc nemusela.
Nebyl od pohledu tak šílený jako ten klaun kterého jsem zabila, ale něco mi tu nesedělo.
Stály jsme kousek od schodů ale ten chlap k nám byl blíž.
"Vždycky si jí miloval, že? Ale ona si vybrala někoho jiného, je to mrcha. Ale teď ti splníme přání a umřete spolu." řekl a dál byl ticho. Mluvil jen na Daxe, pořád se na něho díval.
Chlap se k nám z ničeho nic rozběhl a v ruce držel bejsbolovku. Ale z nějakého důvodu si mě pořád nevšímal, šel po Daxovi.
"Mio utíkej!" zakřičel Dax když ho ten chlap začal honit. Z místnosti do které jsme se chtěli podívat vyšel někdo další a měl na sobě stejnou masku a v ruce stejnou bejsbolovku jako ten druhý.
"Ne tak rychle děvenko." řekl a rozběhl se zamnou.
Seběhla jsem schody dolů. U schodů stál podstavec s vázou. V rychlosti se mi podařilo ho shodit a tak zpomalit protivníka který zakopl.
Zabočila jsem doprava do malé uličky. Byli tam dveře.
Vklouzla jsem dovnitř a rychle za sebou zavřela.
Ocitla jsem se v malé místnůstce. Vrah evidentně podle zvuků jeho kroků proběhl kolem.
