Krvavý Lov/(Tommy Clark, Dax) CZ

Návštěva

Pohled Tommyho:

Mia byla stabilizovaná v nemocnici. Auto bylo v pořádku, za to Mia ne.

Štvalo mě to, hrozně mě to štvalo. Ona si to nezasloužila.

Byl jsem ve svém pokoji, byla noc a přišla za mnou máma.

"Už máš sbaleno?" zeptala se.

Nechápavě jsem se na ní otočil.

"Cože?"

"No jestli máš sbaleno? Budeme se stěhovat." řekla.

"Jak to myslíš?" zeptal jsem se. Tohle přece nemohla myslet vážně.

"Tak jak to říkám. Musíme pryč. Byl další útok a víš co se stane až lidi zjistí že někdo z Evos srazil člověka který teď leží v nemocnici? Musíme zmizet."

"To myslíš vážně? To není jen tak nějaký člověk ale moje kamarádka. A nesrazil jsem jí já ale ty. To chceš teď jen tak utéct jako vždycky?" křičel jsem na ni. 

Nechtěl jsem utíkat. Teď už ne. Teď už v tom bylo něco co mi nedovolilo utéct. Mia. 

Další den jsem šel ráno místo do školy do nemocnice. Věděl jsem že jeden den se nic nestane, ale stejně mě čekal dřív nebo později vyhazov. Jen co se i ředitel ve škole dozví že jsem Evo.

Do nemocnice jsem přišel v devět hodin. Chodby byli docela prázdné.

Na recepci mi řekli že mě k ní nepustí protože nejsem rodinný příslušník. Prý to sní ale nevypadalo moc dobře, pořád byla v kómatu. 

Posadil jsem se na jednu ze židlí a chtěl počkat aspoň na její mámu. Bylo mi jasné že mě nerada uvidí ale potřeboval jsem vědět jak na tom Mia doopravdy je.

Sedl jsem si tedy a čekal. 

Čekal jsem asi deset minut, ale bylo to těch nejhorších deset minut co jsem kdy v životě zažil.

Nakonec její máma vyšla z jedné ordinace. Okamžitě jsem se zvedl a zamířil k ní.

"Paní Harrisnová." zavolal jsem na ni. Když mě uviděla sklopila oči k podlaze.

"Paní Harrisnová, počkejte prosím." nakonec se zastavila.

"Co je Clarku?" řekla mi přísně. Její hněv byl na místě.

"Chtěl jsem se zeptat jak je Mie." ona se jen nad tím uchechtla.

"To myslíš vážně? Tvoje matka jí srazí a ty se ještě přijdeš ptát jak jí je?"

"Prosím, dobře víte že já bych Mie nikdy neublížil. Křičel jsem na ní ať zastaví ale bylo pozdě. Mrzí mě to." omluvil jsem se a ona se na mě podívala.

 "Dobře, je na tom o dost líp než večer. Ale pořád spí. Za pár dní snad bude moct jít zpátky domů." vysvětlila mi.

"Mohl bych jí aspoň vidět?" zeptal jsem se ale ona okamžitě zavrtěla hlavou.

"To nepřipadá v úvahu. Vrať se radši do školy." řekla a otočila se aby mi naznačila že rozhovor pro ní skončil.

Šel jsem si zpátky pro batoh který ležel na zemi. Ráno jsem si ho vzal aby máma nepoznala že jsem nešel do školy. I když byla velká pravděpodobnost že to stejně jednou zjistí.

Když jsem vycházel z nemocnice, kolem mě proběhl nějaký kluk.

"Paní Harrisnová!" volal a já se za ním otočil.

"Daxi." zvolala matka od Mii.

Dax. 

"Jak je na tom Mia? Můžu za ní?" zeptal se.

"Samozřejmě, leží támhle." odpověděla mu. Ještě něco si mezi sebou řekli ale já to neslyšel. Měl jsem plnou hlavu toho že ho za ní pustila. Ale chápal jsem to. On byl její nejlepší kamarád, zatím co já jen syn někoho kdo jí srazil.

Najednou se oba na mě podívali. Můj pohled se střetl s tím Daxovým.

Nebyl to příjemný pohled. Byl to pohled plný výčitek, obav a vzteku.

Radši jsem se otočil a v tichosti odešel z nemocnice pryč. 

Večer když jsem si oblíkal čisté tričko mi do pokoje vtrhla máma. 

"Takže ty už ani nechodíš do školy?" řekla dost naštvaně.

"Chodím." odpověděl jsem.

"Nelži mi. Volala mi tvoje učitelka že si dneska nepřišel do školy. Kde si teda celý den byl?"

"To je jedno ne? Stejně mě za chvíli vyhodí." řekl jsem s nezájmem. Škola byla ta poslední věc co mi teď dělala starosti.

"Byl si za tou holkou že?" zeptala se.

"A i kdyby jo, tak co?" odpověděl jsem.

"Jasně, jak jinak." Otočil jsem se na ni.

"Ano, byl jsem za Miou, no a co? Leží v nemocnici v bezvědomý a tebe zajímá jen nějaká pitomá škola."

Máma se narovnala, vztyčila hlavu na důraz toho že je ona tady ta hlavní a řekla. 

"Zítra ať jsi ve škole. A nechci slyšet žádné výmluvy." otočila se a práskla dveřmi.

S povzdechem jsem si sednul na postel.

Škola. Už tak byla dost pitomá a bez Mii to bude ještě horší.