Dangerous Love

XXII

,,Promiň, potřeboval jsem jen něco zkontrolovat," omluvil se Liam, když přišel k našemu stolu.
Trošku mě to znepokojovalo.
,,Je všechno v pořádku?" zeptala jsem se ustaraně.
,,Jo, všechno v pohodě,"
Usmál se, ale znám ho už dost dlouho, abych poznala, že lže.
,,Liame, já vím, že lžeš. Mě to můžeš říct."
,,Nechci tě tím znepokojovat," řekl.
,,Dobře, v tom případě odcházím," řekla jsem rozhodně. ,,Jestli to má fungovat, tak si budeme muset zkrátka věřit." Dala jsem se do kroku a koutkem oka postřehla, jak platí za večeři. Zanedlouho se upíří rychlostí objevil vedle mě. Nedávala jsem znát, jak moc mě to rozhodilo.
,,Není to tak, že bych ti nevěřil, ale čím míň toho zatím víš, tím líp. Je to pro tvoje pezpečí." Jak to myslí?
,,To, že skoro nic nevím je nebezpečné," oponovala jsem. ,,Podívej, já vím, že máš o mě strach, ale já nejsem nějaká malá holčička, kterou všichni musí pořád chránit. Mnohokrát si mi zachránil život a jsem ti za to opravdu vděčná, ale já chci vědě co se děje a chci do toho jít s tebou." Dokončila jsem svůj monolog a rozhodně jsem se mu podívala do očí.
Vypadal neproniknutelně, ale já to viděla. Viděla jsem mu v očích tu zoufalost.
,,Už se nebudu schovávat, když vím, že se něco děje." Mluvila jsem už klidně.
Chvíli se rozmýšlel. Napjatě jsem čekala, až něco koneč řekne.
,,Dobře," rezignovaně si povzdechl. ,,Jde tu o to, že se tu někde kolem motá démon. Sledoval mě už před dvaceti lety. Nikdy se mi nepodařilo zjistit o koho jde, ale před týdnem se vrátil zpět." No to jsem nečekala.
,,Démon? Oni existují i démoni?"
,,Ano, moc jich není, ale jsou," osvětlil mi.
,,Co budeme dělat?" Jak normální otázka, na tak nenormální věc.
V odpověď mě vzal za ruku a políbil mě na klouby.
,,Já tě prosím, drž se od toho dál, kdyby se ti něco stalo, nepřežil bych to. Postarám se o to sám," naléhal. Ale já se nedám.
,,Ne, zvládneme to spolu," zakončila jsem to. Jeho ruce se obmtaly kolem mého pasu. Pohlédla jsem na něj letmo a sledovala, jak se mu rty zvlnily do úsměvu.
,,Stejně tě budu pořád chránit," zamumlal před tím, než mě políbil. Pokaždé, když mě políbil, nebo se mě jen nějak dotkl, projela mnou elektrizující vlna a spalovala každičký kousek mého těla.
Jemně skousl mezi zuby můj spodní ret. Zasténala jsem, kdyz mi ze rtu slízával kapičky krve.
Měla bych se bát, každý normální člověk by se v takové situaci měl bát. Jenže já nejsem normální.
,,Co teď?" zeptala jsem, když jsem se odtáhla.
,,To je na tobě." Zvedl jedno oboči a čekal, jak se rozhodnu.
,,No... a co třeba ten klub, u kterého jsi mě poprvé zachránil?" Nevím proč mě napadlo zrovna tohle, ale chtěla jsem tam zajít. Mohlo by to být skvělé teď, když nejsem sama.
,,Proč zrovna tam?"
,,Nevím, možná si zavzpomínat?" Neměla jsem logické vysvětlení.
,,Takže chceš, aby se tě někdo pokusil zabít a já abych tě pak zachránil?" Nechápavě nqkrčil čelo.
,,Ne, tak jsem to nmyslela, mohli by jsme zajít na drink a tak."
,,Tak dobře," souhlasil nakonec.
Otevřel dveře na mé straně a nastavil dlaň, abych se ho chytla.
,,My lady," prohodil komicky a usmál se.
,,My lorde," oplatila jsem mu a s jeho pomocí jsem nastoupila.
Cestou tam jsme si povídaly jako normální lidé. Ne, jako upír a člověk. Mluvila jsem o své rodině a on zase o různých dobách, které prožil.
Zanedlouho se před námi vynořila velká neonová cedule. Hmm... té jsem si před tím asi nevšimla. No, nevadí.
Jakmile jsme vstoupili přes vyhazovače do klubu, okamžitě nás do obličeje praštila hlasitá muzika.
Dneska se budu bavit...

Zdarec, jsem tu s další částí. Doufám, že se vám líbila, pište do komentáře, mám vás ráda.
Vaše Ivus