Dangerous Love

VIII

Tmavě zelený džíp zaparkoval u nenápadně vyhlížející budovy. To nechápu, proč je tak schovaná. Je to potravinářská firma, neměly by o ní lidi naopak vědět? Proč je schovaná uprostřed lesa? Šedá a oprýskaná stavba stála schovaná za vysokými stromy. Byla děsivá a vypadala, jakoby tu už léta nikdo nebyl. U hlavních dveří stálo jen pět aut. V břiše se mi usadil nepříjemně tísnivý pocit.              

Když jsem vystupovala z džípu, hrozně jsem nadskočila, protože mi přímo nad hlavou zakrákal nějaký pták.

„Jdeš teda nebo co? ” houkla na mě Lisa přes rameno. Už kráčela po úzké cestičce směrem k hlavním dveřím.
Doběhla jsem ji až u dveří. V červeném přiléhavém kostýmku se vůbec nedalo běhat. Koupila jsem si ho ten den, kdy mě srazil Angelo a taky kdy mě už podruhé zachránil Liam. Liam.                                                                                
Uvnitř budova vypadala stejně, jako navenek. Zažloutlé stěny nám skoro padaly na hlavu a hnědé vzorkované kachličky … byly kupodivu čisté. To jsem nečekala. Přímo přede mnou se klikatilo zchátralé schodiště.

„Běž nahoru a třetí dveře zleva.Za chvíli za tebou někdo přijde, aby ti vše vysvětlil.” Lisa se usmála a pohladila mě povzbudivě po paži.                                                                     
Vydala jsem se ke schodišti a každým krokem jsem měla pocit, že se zřítí. Na potemnělé chodbě svítila jen jedna zářivka. Zvláštní, společnost se jmenuje Vždy čerstvá, ale tady to moc čerstvě nevypadalo.   
Než jsem ale stačila otevřít dveře, přiběhla ke mně vysoká zrzka. S naučeným úsměvem zpustila.

„Vítejte v potravinářské společnosti Vždy čerstvá, já jsem vaše asistentka Monika. Pojďte dál, hned vám vše vysvětlím. ” Podržela mi dveře.

Uvnitř byla velká povlečená manželská postel. Postel? Začala jsem se bát. Když jsem se otočila na Moniku, která vešla do pokoje až po mně, pohled jaký se mi naskytl, mě vyvedl z rovnováhy. Monika totiž ve své útlé dlani svírala zbraň. Hlaveň pistole mířila přímo na mně.

„Co to sakra…”

„Mlč, ” utla mě pevným hlasem uprostřed věty. „Na posteli jsou pouta, nasaď si je. Dělej. ” Bože ona by to fakt udělala. Roztřesenými prsty jsem si začala nasazovat pouta.

„Jenom jedno, to druhé přidělej k posteli. Opovaž se křičet, víš, co by pak následovalo. ” Věděla jsem to až moc dobře. Do prdele, to vážně skončím přivázaná k čelu postele. Slzy jsem měla na krajíčku, ale nedovolila jsem jim skanout. Sakra, musím něco vymyslet. Strávila jsem na vojenském táboře dva roky, jelikož si můj táta vždycky přál mít kluka.                       
Rozhlédla jsem se po pokoji. Vedle postele jsem našla Noční stolek po obou stranách. Starodávné lampy ozařovaly jen malou část pokoje. V rohu místnosti stálo velké keramické umyvadlo s několika čistícími prostředky a utěrkami špinavými od krve. Okno, ale tím se ven asi nedostanu přivázaná k posteli. Bože kolik dívek tu bylo přede mnou? Moje kabelka byla pohozená u dveří. Mobil.

„Už nebudeš muset čekat moc dlouho. Za chvíli přijde jeden moc hladový zákazník a tohle všechno pro tebe skončí, ” posmívala se mi Monika.

„Proč to děláš? ” Zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Odpovědí se mi dostalo jen děsivé zasyčení. Upírka, mohla jsem to čekat.                          

„Ty už nikam neutečeš, ” poznamenala a odešla. Osaměla jsem.                                       
Fajn, co dělat, co dělat? Zkusila jsem vší silou zatahat za řetězy na poutech, ale kovová postel je držela až příliš dobře. Musím se nějak dostat ke kabelce. Volnou rukou jsem popadla lampičku a vytáhla ji ze zásuvky. Její červené plátěné stínítko jsem použila jako harpunu a hodila ji po kabelce. Vedle. Musela jsem to zopakovat ještě pětkrát, než se stínítko zaháklo o řemínek na kabelce. Vysypala její obsah na zem a vytočila Liamovo číslo, než jsem ale stiskla tlačítko volat, zarazila jsem se.                   
Liam je upír, kolikrát bil v této místnosti s nějakou bezbrannou obětí. Je stejný, jako ten který mě má dnes zabít? Ta představa mi trhala duši. Záleží mi na něm! Liam mě už dvakrát zachránil, nechce mě zabít. Záleží mu na mě, a jestli se pletu, tak jako tak bych dnes zamřela. Nebo ne?    
Telefon dvakrát zazvonil, než se ozval ten hlas, který jsem si tak moc přála slyšet.