Dangerous Love

IV

Lisin dům, byl plný barev. Pestré koberce, výrazné záclony, moderní nábytek a zajímavé osvětlení domu přidaly jakýsi nádech útulnosti a soukromí. Můj pohled spočinul na krvavě rudé pohovce, která se v tu chvíli zdála tak útulná, že jsem měla chuť se na ní stulit do klubíčka a spát až do vánoc.

„Chovej se tu jako doma. Můžeme si pustit nějaké filmy s pěknými kluky, " vykoukla z předsíně Lisa a pořád ještě zápasila s botami.

„ Dobře, ale ještě si musím odskočit. Kde je tady záchod? " potřebovala jsem si smýt z obličeje zbytky panického strachu z dnešního přepadení.

„Jasně, chodbou rovně a druhé dveře zprava, " ukázala rukou dále do bytu. Zamířila jsem spěšně do koupelny. Celá byla laděná olivově zelenou barvou. Nad keramickým umyvadlem se stříbrnými kohoutky vyselo čtvercové zrcadlo v jednoduchém, také stříbrném rámu. Líčení jsem měla trochu rozmazané a vlasy rozhrabané, jako by mi tam hnízdilo hejno divokých orlů. Zkrátka jako zombie. Bože kdybych takto vyšla z domu na Halloween, určitě bych dostala cenu za nejlepší kostým.
Rukou jsem si ty nezkrotné vlny trochu shrabala do něčeho, co aspoň trochu připomínalo účes. Sice trochu punkový, ale pořád lepší než to hnízdo. Řasenku jsem si otřela vlhkými odličovacími tampony, ale pořád mi tam zůstaly stopy, protože ta řasenka byla voděodolná. Takže už jsem pokročila z punkového vzhledu na gotickou temnou vizáž. V tom sem koutkem oka zahlédla, jak se za oknem na druhé straně místnosti něco mihlo. Byli jsme ve druhém patře, takže člověk nepřipadal v úvahu. Asi pták, ale přepadlo mě podivné mravenčení v břiše a cítila jsem, že i moje srdce nabralo zběsilé tempo. Přiběhla jsem k oknu, abych zjistila co mě tak vyděsilo, ale poskytl se mi pohled jen na prázdnou ulici. S Lysou jsme pak celý večer proseděli u romantických filmů a povídali si. Zjistila jsem, že je jedináček a celý život prožila tady. Její otec se po smrti její matky, která umřela na rakovinu, když byla ještě malá, chtěl odstěhovat. Lisa se ale rozhodla, že tu chce zůstat a tak se otec odstěhoval sám. Často ho však navštěvuje. Pracuje u nějaké zvláštní potravinářské firmy, kde jim prý hledá snadný přísun potravin z různých zdrojů. Dostává za to dobře zaplaceno tak si může dovolit být stoprocentně nezávislá. Zrovna jsme se dodívaly na poslední film, když v tom najednou v kuchyni zazvonil telefon. Lisa tryskem vběhla do kuchyně a hovor přijala. Slyšela jsem jen tlumeně to, co říkala.

„Neboj, mám nový tip.....ano, říkala jsem ti, že něco seženu.....ne..... zítra se můžeš přesvědčit sám! " Zaslechla jsem, jak telefon cvakl, jak ho Lisa naštvaně položila.

„Aaaach! Trable v práci, " objasnila mi a se žuchnutím spadla do sedačky.„A co ty jaká je tvoje práce, taky tak děsná, jako ta moje? "

,,Vlastně ani nevím, ještě jsem tam nebyla. Nastoupit mám až pozítří, " odpověděla jsem a sama přemýšlela, jaká ta práce skutečně bude. Moc sem o tom ještě nepřemýšlela.

„A kde vlastně pracuješ? Někde tady ve městě? " vyzvídala Lisa dál. Připadala mi ohromně společenská. Zdálo se mi, že jí můžu říct cokoli. Bylo to zvláštní. Nikdy jsem se s člověkem nezkamarádila tak snadno.

„Ano. Pracuju jako sekretářka v realitní kanceláři. Je to odtud asi dvě zastávky autobusem. " Lisa se namědívala tak upřeně, že jsem měla pocit, že sedím u výslechu.

„Já jenom kdybys hledala práci, tak u nás se jedno místo právě uvolnilo. Jsem ochotna ti ho domluvit, teda pokud budeš mít zájem. "

Běžím lesem nespoutaná, svobodná. Kolem mě se míhají stíny stromů. Zpěv divokých ptáků hraje do rytmu mých kroků. Jsem bosa, jen noční košile za mnou vlaje jako bílý prapor. Jehličí mě lehce píchá do chodidel, ale bylo mi tak krásně, že jsem to sotva vnímala. Ševelení jarního vánku mě hladí po uších a ovívá tvář, jako chladné paprsky. Ačkoliv běžím sama, mám pocit, že mě někdo hrání. Kdybych skočila z útesu, chytí mě. Kdybych spadla do řeky, skočí pro mě. Kdyby mě napadla lesní zvěř, zachrání mě. Ale kdo? Silné kmeny stromů ustoupí a já se ocitnu na mýtině. Prudké kužely slunce mě udeří jako knockout do hlavy. Z oslepivé záře vystoupí nějaký člověk. Pomalu rozpoznávám pevné rysy mužova obličeje. Žádný člověk, ale upír. Je to ten samý upír, co mě zachránil. Otočím se a chci utéct, ale najednou se ocitne přede mnou.
„Stůj. Nechci ti nic udělat. Nemusíš se mě bát. Ale dávej si pozor na Angela. On se nevzdává tak snadno. " S opatrností a naléhavostí v hlase se ke mněnakloní a pošeptá mi do obličeje.

„Dávej na sebe pozor. Prosím. " Je takblízko mě. Stačí se jen natáhnout a........

Vzbudila jsem se tak rychle až jsem spadla z postele a třískla se hlavou o noční stolek.

„Au. Po tomhle zůstane pěkná boule," zaúpím nahlas. Včera jsem se vrátila od Lisy až někdy k ránu. Celou noc jsme probíraly od oblečení, přes kluky až k oblíbeným věcem. Seděly jsme na gauči a jedly popcorn, sem tam jsme něco prohodily k filmu, na který jsme se zrovna dívaly, ale byl to jinak klidný večer. Celou tu dobu mi naslouchala, jako by, jsme se znali už dlouho a ona byla moje nejlepší kamarádka. Opravdu jsem si Lisu hodně oblíbila. Měla jsem pocit, že jí můžu věřit a říct jí opravdu cokoli, ale o té věci s upíry jsem jí raději neřekla, sama jsem si to chtěla srovnat v hlavě. Rozhlédla jsem se po pokoji. Většinu věcí jsem měla už vybalených, ale stejně se tu ještě válely kartonové krabice, které čekali, až je někdo otevře a vyprázdní. Oknem v mé ložnici dovnitř proudily úzké pramínky světla a zanechávaly na měkkém koberci a okolních zdech světelné kaňky. V pokoji bylo celkem teplo, ale stejně se mi zabalené v přikrývce, i když na zemi vůbec nechtělo vstát. Jen jsem tam tak ležela a civěla do stropu. Asi po dvaceti minutách jsem se rozhodla vstát a přijít k oknu. Otevřela jsem ho a vyklonila se z okna, abych viděla co se děje na ulici. Okamžitě mě přejel chlad, jelikož jsem na sobě měla jen nátělník, který mi sahal někam pod zadek a bílé kalhotky. Na zdejší chladná rána si musím ještě zvyknout. Přímo pod mým oknem se hašteřila banda kluků, kteří mohli být jen o pár let starší než já. Jeden z nich mě zahlédl, jak je pozoruju a hlasitě zavolal, až se všichni otočili mým směrem.

„Hej kotě nechceš jít sem dolů za námi? " Nato se ozvalo souhlasné pískání a volání. „Neboj, jenom si s tebou chceme trochu pohrát." Ukázala jsem jim vztyčený prostředníček a na to jsem hlasitě přibouchla okno. Možná trochu hlasitěji, než jsem chtěla. Chvíli bylo ticho, zdálo se, že to pochopily, ale najednou se ozval ještě větší a nesnesitelný řev. Když jsem přiběhla zpět k oknu, abych se podívala co se děje, byli pryč. Všichni. Zvláštní, co se asi mohlo stát, že tak rychle utekli?