Dangerous Love

XXX

To čekání mě zabije. Jsou pryč už několik hodin. V rukách jsem žmoulala kus papíru. Hrála jsem si s jeho rohy, dokud mi nevyletěl z dlaní. Pozorovala jsem jak plachtí vzduchem. Nerovnoměrný a zcela náhodný pohyb se začal měnit na pravidelně spirálovitý. Ze země a nábytku se zdvihly ještě další předměty a poletovaly vzduchem v obrovském víru.

Uprostřed se začala vytvářet neurčitá hmota, která se různě pohybovala a tvarovala. Nabývala ženské rysy a na ,,hlavě" vznikl pár pronikavých a téměř bílých očí.

Vír ustal. 

,,Tak tady máme tu slavnou Nicolette Fosterovou." Její hlas zněl jako skřípot zrezivělých dveří. po těle mi přeběhl mráz a srdce se mi rozbušilo ještě rychleji, až nemožné tempo mě děsilo.

,,Ano, cítím tvůj strach," zhluboka se nadechla, aby si mohla vychutnat můj děs.

Tak moc jsem chtěla křičet a řvát, ale můj hlas mě opustil, stejně jako schopnost vstát a jednu té psychopatce ubalit. Vzmohla jsem se jen na chraplavé zvuky, které se ani trochu nepodobaly lidské řeči.

,,Takže tebe zhypnotizovali? stejně jsem ti jen přišla říct, že tvůj miláček už dlouho nevydrží. Stále mi jen vyhrožuje, že jestli ti jen zkřivím vlas, tak mě zabije. Ježe polomrtvý nezní tak hrozivě. Tak co Julie? Překvapí tě tvůj Romeo? Nebo přijdeš pozdě?"

Z mého hrdla se vydralo zoufalé zavrčení.

,,No nic. Sbohem...nebo radši ne," zasmála se tak nepříjemně, až mě obléla husí kůže.

Zase se začal zvedat vítr. Tak jo, teď nebo nikdy.

Rukama jsem se vší silou zapřela do židle a pokusila se vstát. Mé nohy to však nevydržely a můj obličej se setkal s poměrně tvrdou podlahou. Nevzdávala jsem se. Lokty jsem zabořila do země a posouvala se směrem vpřed.

Ještě kus. Vší silou jsem se natáhla. Se zavřenými víčky jsem šmátrala po podlaze. Úlevu mi až přinesl pocit mých dlaní svírajících prošívaný hábit, který patřil zajisté Noemi.

Větrný vír se rychle měnil na bouřkovou vichřici. Dělej si ten tvůj větříček silný jak chceš, stejně tě dostanu couro! Možná je tohle můj poslední boj, ale aspoň zemřu s pocitem, že jsem někoho zachránila a dala do toho všechno. Nic jiného si Liam nezaslouží.

Čím víc byl vítr silnější, tím těžší bylo se udržet. Jemná látka mi pomalu, ale jistě proklouzávala mezi prsty a srážela tím mou naději. Už jsem se do látky zapírala jsem konečky prstů. Nakonec i ty selhaly a já ztratila jakýkoli kontakt s Noemi.

Cítila jsem jen jak letím vzduchem. Následoval tvrdý pád. Stále se zavřenýma očima jsem rukou přejela po zemi. Zvláštní, byla jako horký led. Toto poznání mě nakonec přinutilo otevřít oči.  Pohled, jaký se mi naskytl, by zmátl snad každého.

Hustá mlha zčásti zakrývala obrysy, či náznaky nějakých postav. Kde to k čertu jsem?

,,Hledáš něco?" ozvalo se za mnou. Zkusila jsem , jestli se mi do nohou vrátil cit. Protla jsem špičky, to je dobré  znamení.  Pomalu jsem vstala.

Stála za mnou žena trochu podobná Noemi, akorát vyhlížela trochu vstřícnějším dojmem. 

,,Ehm ano, prosím vás kde to jsem?" Musela jsem vypadat asi jako úplný idiot, ale nezdálo se že jí to vadilo.

,,Věříš, že tohle místo a ni nemá jméno?" Její úsměv odhalil rovné bílé zuby.

,,Víte, Noemi mi unesla přítele a já ho potřebuji najít dřív, než ho zabije," Možná to bylo ukvapené rozhodnutí, ale bez pomoci ho nenajdu.

,,Jsem Satira a mohla bych ho najít, tedy pokud chceš?" To zní podezřele.

,,Já myslela, že všichni démoni jdou zlí?" zkonstatovala jsem.

,,Ne, drahoušku, jen ti, kteří sejdou z cesty. Jako Noemi."

,,Znáte ji? Mimochodem, jak ho chcete najít," protože  to by mě fakt zajímalo. Už zase začínám hysterčit.

,,Ano, znám. Podej mi ruce," přikázala mi. Když jsem stále trochu nejistě vložila své ruce do jejích dlaní, pokračovala.

,,Mysli na něj. Potřebuji nějakou silnou vzpomínku." Fajn to nebude těžké, jelikož myslím jenom na něj od té doby co jsem ho poznala. Zavřela jsem oči a soustředila se.

Vlavě mi hned vyskočil obraz toho, jak mě poprvé zachránil před Angelem. Náš první polibek ve výtahu. Naši první společnou záchrannou akci. Myslela jsem na pevnost jeho objetí, jeho vůni, hlas, oči...

Můj mozek ze sebe chrlil další a další vzpomínky.

,,Dobře, to bude stačit. Teď si jen představ jeho hmotné tělo. Celou jeho osobu." Učinila jsem tak.

Tělem tělem začalo procházelo slabé brnění a pohltil mě pocit volnosti, jakoby nás vůbec nesvazovala gravitace. Tenhle pocit pominul stejně rychle, jako se objevil.

,,Otevři oči." 

Víčka se mi odlepila od sebe. Spatřila jsem několik vysokých sloupů, nejspíš z kamene. Kolem každého sloupu byly omotané řetězy.

,,Bude někde tady." Satira se dala do kroku.

Skrz hustou mlhu nebylo nic vidět, ale osoba sedící zhrouceně u jednoho ze sloupů přímo bila do očí.

,,Liame!"

Čauky, jsem tu  s novým dílem.  Napište mi svůj názor. Jak myslíte, že to bude pokračovat? 

 Už mám předepsaných pár dílů dopředu, takže teď budu přidávat docela často.

Vaše Ivus