Dangerous Love

III

Nic. Očekávala jsem hrubou sílu a napadení. To však nepřišlo.      
Jeho váha se ze mě zdvihla. I přes divné zvuky co bylo slyšet, jsem nechávala oči pevně zavřené. Nechtěla jsem to vidět. Ozývalo se divné bouchání, jakoby bil pěstí do kusu kamene. Chrčení. Úpění bolesti. Sténání a křupání kostí. S někým se pere! V duchu jsem se modlila, aby ten „někdo” vyhrával. Teda pokud to nebyl také upír a nepřišel se bít o svačinku, kterou jsem v teď byla já.                                  
Otevřela jsem oči. Chvíli jsem očima mžikala po okolí, až jsem je v té tmě spatřila. Ano. Ten neznámý vyhrával. Ale mé veškeré naděje se rozplynuly společně s červenou září, která vycházela neznámému z očí. Stály u jedné zdi cihlového domu a ten neznámý držel Angela pod krkem.

„Vypadni odsud z tohohle města Angelo, ” vrčel na Angela neznámýupír. Angelo sebou ještě zaškubal, aby se vyprostil z pevného sevření. Ale marně.

„Chceš ji? Tak si ji vezmi, já si půjdu najít jinou večeři, ” rozchechtal se Angelo.

„Chci. Tak už vypadni! ” odpověděl neznámý a pustil Angela. Ten s nadávkami zmizel v ulicích města ponořeného do tmy. A společně s ním i moje neschopnost se pohnout. Pomalu jsem si stoupla, ale nohy jsem měla jako z gumy.                           Neznámý upír se ke mně otočil a naše oči se setkaly. Už nebyly děsivě červené, naopak byly krásně, čokoládově hnědé. U panenek se mu rozpíjela trochu zelená. Byl to zvláštní okamžik. I když jsem věděla, že mně zabije.                                              
Udělal krok ke mně, a já s úlekem začala couvat, až jsem se zády přitiskla ke stěně. Nebylo úniku. Byly jsme tam jen my dva. Nikdo kdo by mi pomohl. Shýbl se a podal mi šaty a blůzku. Legíny už nešlo zachránit.

„Obleč se! ” řekl hlubokým hlasem. S třesoucíma se rukama jsem si opatrně vzala šaty. To že jsem téměř nahá, bylo to poslední, na co jsem teď myslela. Co tím sleduje? Chce mě mít oblečenou, až ze mě bude vysávat poslední kapky krve? Nebo chce jen oddalovat tu chvíli, kdy se do mě zakousne jak do ovocného košíčku a chce, abych měla před tím rozpumpovanou krev v žilách strachem? To je zvrácené. Měla jsem, přiliž strach, abych mu odporovala, tak jsem si přes spodní prádlo natáhla šaty a blůzku. Moje kabelka byla pohozená opodál.                             Otočila jsem se k němu a až v tu chvíli jsem si ho pořádně prohlédla. Jeho vysoké, pevné a svalnaté tělo mělo skoro dva metry. Na jeho hlavě se mírně kroutily v měsíčním světle tmavě hnědé a skoro černé vlasy a vepředu mu trčely nahoru. Rovný nos, lícní kosti vysekané jako z mramoru a plné rty, ze kterých by každá holka musela šílet – no teda každá holka které by právě nešlo o život. Na sobě měl tmavě modré tričko, které se schovávalo za černou koženou bundou. Jeho tmavé džínsy přiléhaly na těch správných místech, ale to mi teď bylo tak nějak jedno, protože mně chytl za loket a táhl mě ven z té postranní uličky.

 „Kde bydlíš? ” zeptal se jakoby netrpělivě. Když jsem mu neodpověděla, zatřásl se mnou, až mi hlava létala na všechny strany.

„T… támhle, o dva bloky dál, ” odpovědělajsem mu rozrušeně. Hlavou mi vířilo tisíc věcí.

„Dobře to není tak daleko. Teď mě dobře poslouchej. ” Chytl mě za ramena a otočiltváří k sobě. Očima se mi zavrtával do těch mích.

„Teď půjdeš domů, budeš dělat, jakoby se nic nestalo, půjdeš spát a zítra nebudeš vycházet z domu. ” Hlavou jsem souhlasně kývala jako nemocný osel, až mě z toho bolelo za krkem. Hlavně, aby mě už nechal být.          
Otočila jsem se a vystřelila směrem k domu. Nedívala jsem se na věci kolem, ani jsem je radši nechtěla vidět. Letěla jsem ulicí a při běhu se snažila si v hlavě srovnat to, co se teď událo. Takže byla jsem v baru, potkala jsem tam milého člověka, ze kterého se vyklubal upír a chtěl mě zabít. Jenže mě před ním zachránil jiný upír a místo toho aby mě vysál sám, mě pouští a nechává jít domů? Co je tohle za město. Upíři tu pobíhají mezi lidmi. Některé kousnou a některé ne? Dost zvláštní.                                           Vysoký podpatek se mi zvrtnul a já skončila na zemi. I přes myšlenky na upíry mě udivovalo, že jsem dokázala v těch podpatcích vyvinout tak vysokou rychlost.                              
Teprve až když jsem se rozhlédla tak jsem si uvědomila, že ležím na chodníku přímo před naším domem. Postavila jsem se a chvatně zamířila do schodů. Když jsem se blížila k výtahu a chystala se zmáčknout tlačítko, zarazila jsem se. Cesta po schodech se mi najednou zamlouvala víc, než jízda v uzavřené krabici, ze které v případě poruchy není cesta ven.                                  
Stála jsem u svých dveří a neohrabaně hledala klíče, když v tom se několik metrů za mnou ozval vysoký zpěvavý hlas

„Ahoj. Těžký den? ” Trhla jsem sebou a leknutím se otočila. Pár bytů ode mě stála mladá dívka, ne o moc starší než já. Zrzavé lokny jí padaly do obličeje a sahaly sotva po ramena. V chabém osvětlení jsem rozeznala světle hnědé oči, dlouhý rovný nos a úzké rty. Byla menší než já.
Očividně si všimla, jak na ni zírám. Popošla směrem ke mně. Očividně se odněkud vracela, protože na sobě měla koženou bundu.                     

„Ahoj.Jájsem Lisa a ty?”

„Em. Nicolette. Ahoj. ” Byla jsem ještě trochu zaskočená, ale byla jsem ráda, že ze mě vypadla věta, která aspoň trochu dávala smysl. Ale aspoň jsem se trochu uklidnila.

„Ty jsi tu nová? Podívej, jsme sousedky, není to skvělé? Nechceš jít dál? ” Její úsměv se ještě víc rozšířil.

Na obrázku ,,neznámý upír, co ji zachránil.
  Vaše Ivus