Dangerous Love

XXVII

Hudba hlasitě dunila z velkých repro-beden všichni se svíjeli do rytmu. Uprostřed velkého houfu lidí tančili dnešní novomanželé. Cloe si mě všimla a s úsměvem mi zamávala, jen jsem jí letmo o odpověděla zdvižením ruky a pokračovala v cestě za svým cílem. Tím byl samozřejmě Liam.

Už delší dobu ho nikde nemůžu najít. Najít ale jednu osobu v davu svatebčanů, ovšem není až tak lehké. Prošla jsem celý dům a nyní jsem se rozhlížela po zahradě. Postávající na vyvýšené terásce jsem už ztrácela naději. Však on se někde objeví, říkala jsem si, objeví se tak jako vždycky.

Je tu na můj vkus až moc lidí, potřebuju na vzduch. Z toho vydýchaného vzduchu mě rozbolela hlava. obešla jsem taneční parket a rozešla se k zadní části zahrady. Zadržela mě ale něčí paže na mém rameni. Nebyla ale toho, koho bych si teď přála po svém boku.

,,Nicol, děje se něco?" zeptal se ustaraně Angelo. Je milé, že má o mě strach.

,,Ne, je potřebuju na vzduch," odpověděla jsem s ne zrovna upřímným úsměvem. Zřejmě pochopil, že chci být sama, protože už víc nevyzvídal a ztratil se mezi tanečníky.

Otočila jsem se na podpatku a šinula si to k altánku. Jak vím, že tam je? Liam mi ho už ukazoval. Nevím, proč si to směřuji zrovna sem. Mé podvědomí asi doufá že tu bude. Jelikož venku už dávno vládla tma, viděla jsem velký prd. No jo, v tomhle se upíři mají.

Jakmile jsem rozeznala okrouhlý tvar altánku, okamžitě jsem se zastavila, neboť jsem zaregistrovala nějaký pár uvnitř. Divoce se spolu líbali, tak jsem si řekla, že je asi nebudu rušit. Už jsem se chtěla otočit, když jsem i přes tu tmu poznala, koho to mám přímo před sebou.

Srdce mi vynechalo pár úderů a pak se pro změnu prudce rozbušilo. V hlavě mi začalo nesnesitelně bzučet. Kolena se samovolně podlomila a do očí se mi nahrnuly slzy. Ne. To teď byla má jediná myšlenka. To není pravda. Nemohla, ne, nechtěla jsem tomu věřit. Nemohla jsem se tam ovšem podívat znovu, abych se přesvědčila. Bála jsem se, že si jen potvrdím, že se to opravdu děje. Nakonec jsem se odhodlala zvednout pohled a okamžitě toho zalitovala

Celé tělo se mi třáslo, ale ne zimou. Jak je možné, že to na mě má takový účinek, tohle jsem v životě necítila. Byla jsem jako v transu, nemohla jsem se přinutit udělat jakýkoliv pohyb, mohla jsem tam jen klečet, nehty zarývat do měkké hlíny a očima hypnotizovat scénu přede mnou. On, ruce zapletené do jejích téměř bílých vlasů drtící její rty. Ona, dlaně omotané kolem jeho krku. Snad nejhorší scénář.

No tak Fosterová, seber se! Mé podvědomí mě okřiklo. Vím, že bych se teď měla sebrat a vypadnout, než si mě všimnou, ale ta obrovská rozrůstající se díra v mém srdci prostě nesouhlasila. Neměla bych tak vyvádět, když jsem ho znala tak krátce, ale zasáhlo mě to silněji, než jsem čekala. Co se mnou teď bude? Bez něj?

I přes to, že jsem měla nohy jako z želé, jsem si stoupla. Do očí mi naštěstí spadly vlasy zabránily mi tak znovu pohlédnout před sebe. Odhodlaně jsem vykročila k domu a vše nechala za zády. Ignorovla jsem fakt že jsem celá od hlíny a řasenka už asi není jen na řasách. Nenápadně jsem se ztratila do davu. Pohybovala jsem se mezi nimi jako duch. Pro ně jsem tam vůbec nebyla, ale já na oplátku viděla všechno. Všechno mi připadalo jako za zdí, která mě dělila od okolního světa. Hlasy jakoby byly jen dunění, ozývající se v mých uších a země pode mnou měla najednou mnohem silnější gravitaci.

U vchodových mě někdo popadl a mírně se mnou zatřásl.

,,Nicolette, co se stalo? Hej Nicol slyšíš mě?" Byl to Angelo, skrz slzy jsem matně rozpoznávala jeho tvář. Byl zděšený. Za to asi může můj stav, nebo ta řasenka? Jedna věc ale byla jistá. Musím pryč z tohohle světa. Nepatřím sem.

,,Odvez mě domů."

Hello everyone! Je tu další díl. Snažila jsem se ho sem dát co nejdřív, ať nemusíte čekat mooc dlouho, protože vím, že vás to nebaví. Takže komentujte, hlasujte klidně hejtujte - beru všechno. Jakékoli otázky - nebojte se zeptat.

Prosím posílejte mi komenty, ať vím, jestli se vám to líbí a ať vím kdo to ještě čte.

Vaše Ivus