Dangerous Love

I

Velký stěhovací vůz zastavil u oprýskaného šedivého domu, ačkoliv se zdál starý, byl nově zrenovovaný. Vystoupila sem ze svého auta, které toho mělo už dost za sebou a vyšla na chodník. Stěhováci začali vykládat kartonové krabice a kufry s mými věcmi a nesli je ke vchodu.
Konečně jsem se rozhodla opustit své rodné městečko a najít si vlastní byt. Chci se osamostatnit a žít na vlastní pěst. Vím, že se tu musím spoléhat sama na sebe, i když to bude někdy těžké a já zatoužím vrátit se domů, musím se naučit řešit si svoje problémy sama.
Popadla sem jednu krabici a zamířila do domu. Byla tam celkem tma na to, že bylo časné odpoledne.
Na podlaze s mramorovým vzorem se občas svíjela nějaká ta prasklina. Šla sem potemnělou chodbou k prvním domovním dveřím, které podle informací, které jsem dostala měly patřit domovnici.
Zazvonila jsem a chvíli čekala na odezvu, když se chvíli nic nedělo, myslela jsem, že třeba spí, nebo zapomněla. Ale spletla sem se. Otevřela mi postarší dáma s šedivými vlasy a drobounkou postavou. Byla tak o hlavu menší než já. Mohlo jí být tak pětasedmdesát let. Vypadala unaveně, protože se jí zpod tmavě hnědých očí klenuly hluboké vrásky a víčka měla pokleslá. Domovnice se jmenuje Rachel. Dala mi papír s pravidly domu, klíče a všechna telefonní čísla na potřebné opraváře.

„Kdybyste ztratila klíče slečno Fosterová, mám jeden náhradní," připomněla mi Rachel.

„Děkuji a pro vás jsem Nicolette," poděkovala jsem jí.

„Zavedu vás do bytu. Pojďte za mnou Nicolette." Stařenka vyšla z bytu a zamkla za sebou. Přišli jsme ke staře vyhlížejícímu výtahu. Zmáčkla tlačítko a výtah sjel dolů. Když zmáčkla tlačítko 2. Patro, výtah se se zachrčením rozjel. Celou tu dobu jsem si říkala, jestli to ten výtah zvládne. No rozhodně tak nevypadal. Ale nakonec jsme vystoupili a já se úlevou málem svezla na zem. Opravdu se mi chtělo. I když Rachel nevypadala, že by jí výtah dělal starosti. Určitě na něj už byla zvyklá, za tu dobu co tu žije, už určitě čelila horším věcem než je rozpadající se výtah.
Zabočili jsme doprava a šli chodbou s velkými okny, kterými padaly na světle modré stěny sluneční paprsky a vykreslovaly zajímavé obrazce. Zastavila se u čtvrtých dveří. Bylo to tak nečekaně, že jsem stařenku skoro porazila. Třesoucíma rukama odemkla dveře a vešli jsme do bytu.
Byl útulný, ale prostorný. Hrál všemi barvami. Bylo tam pět místností. První pokoj s malým pultem, sporákem a ledničkou byla kuchyně. Druhý s novým gaučem a malou kabelovou televizí byl obývací pokoj. Potom Ložnice s balkonem, ve které byla dřevěná manželská postel. Pokoj s malou postelí a pracovním stolem byl asi dětský pokoj. Já děti nemám, tak to asi předělám na pracovnu. Přišli jsme do koupelny se světle fialovými kachličkami na stěnách. Bylo tu oblé umyvadlo, sprchový kout se závěsem květinového vzoru. A do toho se sem vešla i vana na malých stříbrných nožičkách. Nad umyvadlem bylo zrcadlo, za kterým se zkrývala skříňka na kosmetiku.
Byt se mi líbil, i když bude potřeba pár úprav a nových věcí. Rachel mi předala klíče a vše potřebné a dala mi prostor se zabydlet. Až když utichly její kroky na chodbě, ve které se snadno odrážely zvuky, vyšla sem, abych si začala nosit věci do nového bytu.
Stěhováci už dokončili, vyložili všechny moje věci a čekali na můj podpis, jestli je opravdu vše hotovo, aby mohli odjet. Nosila jsem těžké kartonové krabice snad několik hodin. Myslela jsem, že mi snad upadnou ruce. Z mých nehtů se začal odlupovat můj oblíbený tmavě modrý lak se třpitkami.
Práci už jsem měla na štěstí domluvenou. Měla jsem dělat sekretářku v realitní kanceláři. Plat jsem měla dobrý a práce se taky dala zvládnout. Když jsem donesla poslední krabici. Můj žaludek se začal svíjet a kručel.
Z okna svého bytu jsem spatřila, že naproti přes ulici je malá restaurace. Nahmatala jsem v nepořádku, který byt teď úplně všude svou černou kabelku a klíče.
Na rušné ulici bylo mnoho lidí. Všichni do sebe vráželi a já se snažila z davu očividně spěchajících lidí nějak vyváznout. Když jsem se konečně dostal na druhou stranu ulice cítila jsem se jakobych uběhla maraton, což byl nesmysl, protože jsem na běhání nikdy moc nebyla. Ani ve škole, když jsme měli tělocvik jsem moc dobrá nebyla. Jak to ty lidi můžou zvládat a nestrhat se. Skoro to vypadá, že si ani nevšimli, že je to tak těžké. Ale bylo. A mnohem víc, než se zdálo. V restauraci oproti okolnímu světu vládl celkem klid. Moc zalidněno tu nebylo. U baru se povalovali dva opilci, kterých jsem se rozhodla radši nevšímat, protože jeden na mě laškovně pokukoval. Za barem stál mladý barman. Měl černé vlasy ostříhané na ježka a jeho oči byly skleněné, jakoby se právě probral s opicí. Na době měl bílou košili s límečkem a šedý svetr. Restaurace vypadala klidně a útulně. Bylo tu celkem pět lidí. Nějaká maminka, na které bylo očividně znát, jak si užívá radostné poskakování svého asi tříletého syna. U protějšího stolu četl noviny starý muž ve flanelové bundě, modrých teplácích a sportovních teniskách. Odložil noviny aby si upil piva. V zadním rohu místnosti pokuřovala dívka, které mohlo být sotva devatenáct. Naproti ní seděl nějaký muž, kterého jsem si všimla až teď. Byl to asi její partner. Posadila jsem se do opačného rohu místnosti. Na světle zelené stěně se mihl sem tam mastný flek a po stole se válely drobky. Mladý barman přišel ke mně, utřel stůl a s naučeným úsměvem se otázal.

„Co si dáte?"

„Máte nějaký ovocný salát? "

"Ano. Pařížský salát s ovocem. Vy jste tady nová? Vás jsem ještě neviděl." Otázal se mladý barman s neskrývaným zájmem v hlase.

„Ano teď jsem se přistěhovala. Bydlím naproti přes ulici." Usmála jsem se na něho. On se taky usmál, ale trošku jinak než jsem čekala. Jeho úsměv se zdál být podlý, zlomyslný a tak trochu tajemný.

„Měla byste si dát pozor na zdejší lidi. Někteří jsou trochu nevyzpytatelní a nemají rádi nové lidi. Aby se vám nic nestalo." Ještě jednou se usmál a pak odešel pro jídlo.