Chvíle naděje | ✖️

90. kapitola | Neutuchající optimismus

/prosinec 1996/

První sněhové vločky začaly padat na anglickou krajinu, pokrývajíce vše jemným bílým povlakem. Města a vesnice se začaly pomalu proměňovat do zimního pohádkového světa, kde zářivé světla adventních svícnů osvětlovaly ulice a vytvářely romantickou atmosféru blížících se Vánoc. Děti se radovaly z prvního sněhu, stavěly sněhuláky a radostně se koulovaly, zatímco dospělí popíjeli horký punč a zpívali vánoční koledy. Krásně ozdobené vánoční stromy zářily v oknech domů, připomínajíce naději a pokoj, které toto roční období přináší.

Avšak pod tímto romantickým povrchem začínající zimy se Anglie zmítala ve stínu temnoty a strachu. Noční obloha, která by měla být klidná a tichá, byla často ozářena záblesky kleteb a kouzel z probíhajících bojů mezi kouzelníky. Tma a chlad se staly kulisou pro skryté hrůzy kouzelnické války, kde vraždy a zrady byly na denním pořádku. Každý krok venku byl riskantní a každá noc přinášela nové oběti, zatímco lidé hledali úkryt před nebezpečím, které číhalo za rohem.

Čajovna ve Whitby byla oázou klidu a exotiky, kde Viola a Nikolaj našli tento úkryt. Uvnitř panovala příjemná, tlumená atmosféra, osvětlena měkkým světlem lucerniček, které vrhaly jemné stíny na stěny pokryté bohatými vzory. Na zemi byly rozprostřeny orientální koberce a polštáře, které lákaly k pohodlnému posezení. Vůně koření a čerstvě uvařeného čaje se vznášela ve vzduchu a navozovala pocit tepla a pohody. Tichá hudba hrála na pozadí, mísíc se s tlumenými rozhovory návštěvníků, kteří se sem přišli schovat před zimou a všedními starostmi.

Viola a Nikolaj seděli na měkkých polštářích v koutě čajovny, popíjeli horký čaj z jemně zdobených šálků a užívali si chvíle klidu. Viola se pohodlně opřela a položila si ruku na rostoucí bříško. Nikolaj se na ni usmál a jeho oči zářily láskou a starostí. „Jak se cítíš?" zeptal se něžně.

„Lépe, než bych čekala," odpověděla Viola s úsměvem. „Tahle pauza od hnaní se za mi opravdu prospěla. A čaj je úžasný."

„Jsem rád, že si můžeme před velkým finálem odpočinout," řekl Nikolaj a pohladil ji po ruce. „Myslel jsem, že bychom mohli začít přemýšlet o jménech pro naše miminko. Co si o tom myslíš?"

Viola se zasmála. „To je skvělý nápad," pověděla mu. „Během podzimu jsem nad tím několikrát přemýšlela, ale nikdy jsem se myšlenkami nedošla dál. Neustále jsem musela přemýšlet nad věštbou nebo nad naším dalším krokem."

Upír se k ní naklonil a významně se jí podíval do očí. „Teď nemysli na věštbu, na vlkodlaky a další nebezpečné věci," vyzval ji. „Pověz mi, na jaké si myslela. Třeba pro holčičku."

„Dobře," souhlasila Viola a zamyslela. „Nejdříve jsem zabrouzdala v rodinné historii a přemýšlela nad jmény, které nosily osoby, které bych chtěla uctít. Třeba Helene po mé babičce, Andrea po tetě, Leta po pratetě nebo třeba Porpentina po prababičce. Co ty?"

„Zapátrat v rodinné historii není vůbec špatný nápad," potvrdil. „Já jsem přemýšlel nad klasickými jmény jako třeba Elizabeth, Laura nebo Marianna."

To se hnědovlasá trochu zamračila. „Možná bychom mohli najít něco ještě trochu neobvyklejšího," lobbovala. „Já vím, že máš celkem neobvyklé příjmení, ale prostě chtěla bych, aby naše dítě mělo unikátní jméno."

„Co Ophelia?" navrhl Nikolaj. „Je to trochu poetické a zároveň silné jméno."

Viola se doširoka usmála. „Ophelia se mi líbí. Má krásný zvuk." 

„Znamená to pomoc nebo výhoda," přihodil.

„To zní krásně. To si myslím, že by opravdu mohlo být jméno pro naši dceru," zhodnotila kriticky. „A co jméno pro chlapečka?"