Zlaté srdce

❖ 13 ❖

„Lepší být vdovou, žít bez muže se taky dá," ozvala se paní Hana a Vaňková s ní souhlasila, že má pravdu.

„Nečekala jsem, že vdovství je tak osvobozující pocit, být vůbec strůjcem svého života," podívala se paní Vaňková na nás všechny svým šibalským výrazem.

„Nebojte se ale Aničko," koukala na starou paní Vaňkovou vyděšeně s koflíkem v ruce, protože visela na každým jejím slově, které si brala k srdci. Paní Vaňkovou ctila jako milou babičku s mnohými zkušenostmi a vědomostmi.

„Někteří muži nejsou tak hloupí a život v manželství může být i krásné. Ostatně podívejte se na vlastní maminku, ta je toho příkladem," ukázala na mě, ale Anička si jen usrkla horké polévky, kterou schovávala u sebe v klíně. Očima sledovala své prsty u nohou a při tom si myslela své. Byla pro mě příliš čitelná.

„Paní Vaňková, opatrně nebo se mi ještě neprovdá," nechtěla jsem jí zničit představy o tom, že moje manželství bylo jedno z výjimek z pohádkového světa a zamilovanost se někdy vytratí už během počátků namlouvání, což spíš někdy v domluvených sňatcích ani není.

Ale budu mlčet, aby mi nezůstala na krku po celý život.

„Doufám, že se jednou odstěhuju, protože žít s matkou pod jednou střechou, tak se nejspíš zabijeme navzájem," rozesmála mě, paní Hanu i Vaňkovou.

Tak s tím souhlasím!

„No taky bych někdy svou snachu přizabila," přidala se paní Vaňková.

„Jsem zvědavá, koho si jednou přivede můj syn domů," vzdychla paní Hana a my už tak měly jasno, že bude pracovat pro nás, když se tak rychle začlenila mezi nás. Byla to milá paní, zdála se i pečlivá a spolehlivá.

„Někdy je to s nimi horší, ale co si ony myslí o nás? Že jsme otravné tchýně? Není to pak vzájemné?" zasmála se Vaňková.

„Nebo služebníci, to vyjde na stejno," vzdychla jsem nad svými problémy, když se nesnesli s mým budoucím manželem v jednom domě.

„Pořád to není lepší?" ukázala prstem směrem k horní síni a zašeptala.

„Ne, paní Vaňková, možná by i bylo lepší, kdyby se pročistil vzduch hádkou," napadlo mě „jenomže to by v domě museli být taky všichni! Zatímco služebníci pilně pracují, tak Štěpánek teď toho má také hodně a občas se tu jen mihne. Kolikrát se ani vůbec nevidíme teď přes podzim."

„Nebojte, zima a sníh vás tu uzavřou na dlouhé večery! Ještě si budete přát, aby přišlo jaro, co nejdřív a všichni jste ve zdraví přežili a nezabili jste se navzájem!"

Zvedla se, aby mi dala to, proč jsem přišla. Převzala jsem si upravené smotané sukno, za které jsem jí moc ráda poděkovala. Už jsem jich měla nedostatek.

„Nechci dělat unáhlené závěry o tom, jak krutá bude zima, ale zašla jsem ještě za barvířem a jsou všechny černé. Máte tam i modré sukno, ale to neprodávejte. To je pro vás na vaše svatební šaty, protože tato barva vám sluší nejvíce," všimla jsem si kusu látky, který vyčuhoval ven, ale měla toho nějak moc.

„Ale té látky pro mě je moc! To nemůžu přijmout, paní Vaňková!" vyrazila mi téměř dech a vrátila jsem jí to zpátky s hlubokou omluvou, že to prostě nejde.

Paní Vaňková se snad zbláznila!

Tolik látky mi jen tak věnovala!

„Věřím, že dcerkám bude modrá také slušet, tak ať každý pozná, že patříte k sobě!"