Zlaté srdce

❖ 16 ❖

„Co to?"

Když se na mě paní Vaňková podívala, chtěla se zvednout a za nimi jít, zadržela jsem jí za rukáv s prosebným pohledem, aby nikam nechodila.

„Prosím, nechte je!"

„Kam ale odchází?!"

„Paní Doroto!"

To už se na mě podíval i zbytek žen u stolu. Přestaly si dávat na naše nejkvalitnější a reprezentativní talíře buchty z pekáčů a říkat si mezi sebou o tom, jak ony pečou své buchty včetně osvědčených receptů.

„Paní Doroto, za to můžete vy?"

„To vy jste jim povolila odejít?!"

Mluvila jedna přes druhou.

V duchu jsem si naštvaně zaklela.

„Ale proč jste jim to dovolila, Doroto?" nelíbilo se to ani paní Haně i Ludmile Václavové, manželce Václava fišmistra, které mi bohužel seděly poblíže u stolu.

Štěpánek na druhém konci stolu se hlasitě bavil s protějšky manželek, které zase mě tvořily společnost.

„Prosili mě o to, chtěli jen kousek soukromí!"

Pocítila jsem, nevím proč, nad nimi lítost, jak se s nimi ne vždy v dobrém zachází. Dokonce i pocity svědomí, kdy jsem na ně zlostí zakřičela, když mě naštvali. Chtěla jsem jim aspoň dnes dopřát chvíli pro sebe. Ještě když mi tak hezky celý den pomáhali dobrovolně s přípravami.

„Aby si mohli hromadně na nás postěžovat?"

„Ne, tak jsem to nemyslela," zvedla jsem oči na paní Vaňkovou „zkrátka se tady nebavili."

„A teď jste jim poskytla opravdu skvělou příležitost, to se vám fakt povedlo, Doroto!"

Dala mi za dnešek nejméně druhou slovní facku a nebylo mi do zpěvu, znovu mě přešel smích. Od paní Vaňkové mě to zamrzelo.

„Jste na ně až moc milá," podívala jsem se na postarší paní Ludmilu, která mohla být ve stejném věku jako paní Vaňková. Ale její vrásčitá pleť jako scvrklé jablko dokazovalo, že buď byla ještě starší nebo jen v létě často pobývá na slunci víc než je zcela běžné. Měla s manželem tmavší pleť a výraznější pihy než ostatní měšťané. Mohla tak klamat svým tělem reálný věk.

Nepříjemně na mě svraštila své čelo, když si mě přísně měřila od hlavy k patě. Neměla jsem z ní vůbec dobrý pocit. Sledovala mě z pod jejích šedých vlasů s hnědými pramínky, zbytky její barvy vlasů, co jí ještě zůstalo.

„Pak se nedivte, jak se k vám vzpurně chovají."

„To se mi ale taky nelíbí," prudce se na mě podívala Alina Temlová, manželka řezníka „to jste jim neměla dovolit a mluvit ještě za naše služebníky, za které my zodpovídáme, ne vy!" sykla na mě nepříjemně vražedným pohledem.

Sesypaly se na mě jako roj agresivních včel, před kterými nebylo úniku a zabodávaly do mě postupně hezky jedna po druhé své ostrá žihadla.

„Jsem to myslela dobře," dala jsem si zoufale ruce do obličeje, abych neviděla jejich nevlídné pohledy jako bych se před nimi chtěla skrýt „jsem nevěsta a nechtěla jsem být dnes na ně zlá!"

„To je v pořádku," zastala se mě paní Vaňková a pohladila mě svou rukou po rameni jako by mě najednou litovala „ale měla jste to dovolit jen vaší pomocné síle."

Kdybych věděla, jak moc je naštvu, jen tím, že třeboňským poddaným umožním chvilku pro sebe mimo naši pozornost, tak to neudělám! Ale mohlo mě to napadnout. Možná jsem měla déle přemýšlet nad svým rozhodnutím.