Zlaté srdce

❖ 21 ❖

„Proč mě urážíte svou jízlivostí, útočným tónem?!"

Polkla jsem suše. Nemyslela jsem, že by jí to došlo. Rozbušilo se mi srdce. Lehce jsem se zamračila, že mě přistihla. A to jsem toho nic moc neřekla.

„Dorotko, Dorotko," přiblížila se ke mně svou nelehkou chůzí a dech z pusy prozrazoval, že to ona vypila nejvíce alkoholu ze všech hostů, až měla rozšířené černé zorničky. Po zbytek večera jsem jí s úspěchem ignorovala a snažila se s ní tolik nebavit.

„Myslíte, že nepoznám, když se mi někdo tajně vysmívá?" všechny jsme jí s napětím sledovaly, jak se k nám blížila.

„Nedrážděte jí a nemluvte, prosím, ona - "

Zašeptala mi paní Alina do uší. Ale nedořekla ani svou větu, když paní Hana odvrátila pozornost tím, že shodila na zem nejbližší truhlu. Paní Ludmila se lekla a dala si díky hluku ruce na uši. Leknutím ztratila na chvíli balanc a zapotácela se kolem sebe. Nebyla jsem jediná, komu zde bolela hlava.

To se ale nepovedlo. Bohužel jsme sledovaly, jak z truhličky vypadly čisté bílé nitě rovnou do kaluže vody od špinavého sněhu, kam se odkutálely a zůstaly ležet.

Pane Bože!

Sakra!

„To nee!!" zakřičela jsem a podívala jsem na paní Hanu, co to provedla! Klubko nití bylo celé hnědé, ale paní Vaňková s Temlovou mě zadržely za ruce, že jsem ho nemohla zvednout. Leželo kousek u nohou paní Ludmily.

Jak ho jenom vyperu!

„Chtěla jsem se jen opřít," ledově se na mě paní Hana podívala, protože mi vědomě lhala. Měla jsem zlost a koukala na nitě, jak měnily svou barvu.

Ani se neomluvila a nezvedla ho.

Nechala to tam nečině ležet.

Byla jsem naštvaná.

Vytvořila takový rámus, že tím přilákala i mého manžela a dcery, které vyběhly z horního patra ke mně dolů.

Našli mě stát obklopenou uprostřed čtyř žen a dívali se s námi na tu spoušť. Ale ani paní Vaňková a Temlová mě však z jejich sevření nepustily.

„Omlouvám se, nechtěla jsem, pane Štěpánku!"

„V pořádku, paní Hano, jen jsem se vylekal," seběhli schody a dívali se, že je takhle brzo ráno na nohou už tolik lidí. Nakonec, když usoudil, že by tu byl v nevýhodné pozici mezi několika ženami, rozhodl se odejít zpátky do horní světnice zatopit. Naší místností jen prošel s novou várkou naštípaných dřeví ze dvora.

„Paní Václavová, tak když už jste tady," ozvala se Anička, která tu zůstala, když Katka odešla se Štěpánkem pro dřevo. Vracela se nadšeným výrazem, že i když je holka, má vlastní dřevěný meč v podobě malého klacku, kterým živě máchala kolem sebe. Snad si u toho nevypíchne oko.

„Neznáte teda něco na ten bolehlav? Přeci byste měla být zkušená, když už je vám tolik let!" urazila ji i má dcera, až jsem se hrůzou zapotila a zatnula všechny svaly v těle, i ty v ruce. Paní Vaňková i Temlová to cítily.

Já na ní byla aspoň z poloviny milá!

Anička tomu nasadila korunu!

Fakt skvělý!

„Ty nevychované pískle, po matce, že?!" tiše na ní Ludmila sykla a přišla k ní blíž.

„Co je šeptem, to je čertem!" přistoupila k ní dcera nebojácně a mě se ještě víc zatemnilo před očima, že nás včera slyšela. Když dcera chce, umí být tichá a nenápadná, tak aby se jí nikdo nevšiml. Na vteřinu jsem ztratila vědomí a najednou byla ráda, že mě někdo drží.