Zlaté srdce

❖ 21 ❖

Už jsem tam nevydržela dál stát, aby zjišťovala informace o mém intimním životě! Co je komu do toho?

Jenže jsem udělala chybu, protože jsem za sebou při vyběhnutí ven nezavřela její dveře od domu a podívala se za sebe.

Uviděla jsem tak paní Ludmilu, jak na ulici negativně kýve hlavou ze stranu na stranu na paní Markétu u okna.

Zůstala jsem stát na místě, jak moc jsem byla překvapená, co to má sakra znamenat!

Schovala se za vůz plné slámy jako krmivo pro zvířata. Z pod kola na mě vyběhla šedá myš, která se mě zjevně lekla, proč se tu s ní skrývám. Ale já se jí nebála.

Vůz byl akorát tak velký jako já, že mě paní Ludmila nemusela vidět. Opřela jsem se, a ještě víc se stala neviditelnou. Pokud mě neprozradí výrazné šaty.

Do nosu mě udeřil ostrý dým z komína domu pekaře Švarzla. Odtud se následně ozval hlasitý pláč a křik. To patrně manželka pekaře ztratila nervy se svým nezbedným synem.

Vrány s dlouhým zakrákoráním se ze střechy pekaře zvedly do vzduchu, zakroužily a zase přistály.

Kouř se vinul po střeše a kroutil do všech stran, než aby stoupal vzhůru. To znamená, že bude znovu sněžit!

Ten smrad vadil i mě. Zaštípal mě v nose a já se málem prozradila, že tajně poslouchám cizím rozhovory.

„Nevyšlo to," uslyšela jsem paní Ludmilu.

„Nevadí, byla ale u tebe, příště," odpověděla jí paní Markéta.

Co nevyšlo?

Co měly v plánu?

Ani slovo o mém pozdravu a uzdravení.

Věděla jsem, že na paní Ludmilu asi není spoleh.

Vyměnily si o mě dvě jediné věty, ale paní Markéta mi však nepřišla, že by trpěla nachlazením nebo jí jen dnes už konečně bylo dobře.

Bylo mi divné, že se o mě baví, zrovna ony!

To už se kolem mě hnal další rožmberský posel, než jsem zmizela z rušné ulice v dílně pana ševce Holého pro boty Kateřiny, ve kterých si udělala díru.

„Mám ti vyřídit od pana Jindřicha VII. z Rožmberka vřelé pozdravy a pozvání!"

Vrátil se ze zámku Štěpánek, na kterého jsem narazila uprostřed náměstí, když jsem se spokojeně od ševce vracela.

Ale Štěpánek vypadal ještě víc spokojeněji.

Dokonce zářil radostí.

Takového jsem ho ještě neviděla.

„Děkuju," byla jsem ráda, že si na mě vzpomněl.

„Co ještě říkal?"

Uskočili jsme dalšímu povozu se znakem rožmberské růže, dneska tu bylo nějak rušno. Koně se vzdálili a za nimi se vytvořilo prašné mračno. Bylo menší než tenkrát v loni, možná to bylo tím, že všude ležel mokrý sníh. Proto jsem se asi dnes nerozkašlala. Mezi tím mi Štěpánek vyprávěl, jak páni Rožmberkové řešili letošní úrodu i ceny pšenic v několika rocích, ale nevěnovala jsem mu příliš pozornosti. Toto mužské téma šlo kolem mě, ale Štěpánka to kupodivu zajímalo.

„Prý jsme naší svatbou rozbili nudu ve město a naše láska prospěla celé Třeboni!"

Překvapeně jsem se na něj podívala.