Zlaté srdce

❖ 14 ❖

„Anička má pravdu," jemně se na mě podívala paní Vaňková a lehce pohladila po rameni, do kterého mě před chvílí píchla.

„Vy snad souhlasíte s mou dcerou?" vydechla jsem překvapeně, proč zrovna ty dvě stojí při sobě.

„Mami, klid," ale to mě ještě více dopálilo, abych na ní zvedla hlas, ať si okamžitě vezme tu ztracenou stuhu a rychlým krokem zmizí z mé ložnice. Být slečnou ještě neznamená být dospělou ženou.

Málem jsem si zlostí vytrhla sponu z vlasů a zničila si tak svůj už připravený účes. To paní Vaňková mi včas chytla za ruku a upozornila, že s ní až příliš živě mávám.

„Mamka mě nechce poslouchat, paní Vaňková, přeju vám s ní hodně štěstí," proklouzla mezi námi a zmizela ještě, než jsem na ní stihla ruku natáhnout, ale opět mě paní Vaňková zadržela. Aničce tak dopomohla k útěku ode mě. Hlasitě jsem na ní mlaskla ještě, než dcera zdrhla pryč.

„Přeci se dcerou nenecháte v den svatby rozčílit!"

„Chce být slečna, ale chová se jak pískle!"

„A vy jste v jejím věku určitě nebyla jiná!"

„Ale paní Vaňková – " zvýšila jsem svůj hlas, ale mou větu mi nenechala doříct a přísně mi do ní skočila.

„Klid Doro, klid," chytla mě za obě ramena a postavila se přede mě, věděla že na rozdíl od dcery jí pravděpodobně poslechnu. Dívala se mi upřeně do očí, aniž by mluvila. Po pár vteřinách jsem je poslušně sklopila a částečně se uklidnila.

Za chvíli budu mít svatbu.

Sleduje mě z nebe bývalý manžel Lukeš?

Co když mě pak Ondra s Honzou budou stejně nenávidět?

Bude ta situace ještě horší?

„Je to vaše druhá svatba, jeho první," zopakovala mi svá slova jako by mi snad uměla číst myšlenky.

„Jenomže je to Štěpánek, myslivec a fišmistr!" vzdychla jsem a snažila si uvolnit živůtek na prsou, který mě tlačil tak, že jsem se nemohla téměř ani nadechnout, ale marně. Utáhly mě tak silně, že jsem s ním nehnula ani o píď. Ani dýchat jsem nemohla a tvořily se mi mžitky před očima, že jsem si musela na chvíli sednout.

„Muž, kterého z celého srdce lidi nemusí! Co když se stanu hned druhým nenáviděným člověkem, paní Štěpánkovou?"

Podívala jsem se na sebe do zrcadla, ale nad krásou svých svatebních šatů z modrého sukna prošité zlatou nití, které vypadaly dokonale téměř jako pro hotovou šlechtičnu, mě zrak neupoutal.

Mé dcery měly stejně krásné a honosné šaty, jen účes měly jiný. Rozpuštěné vlasy jim na zádech volně vlály, zlatou stuhu měly jako dekoraci.

„Já vás chápu," upravila mi vlasy u ucha a dívala se se mnou na odraz v zrcadle „ale nenechte se svými myšlenkami dnes pohltit, dnes ne."

„Snad vše půjde tak jak má."

„Věřte své dcerce Aničce," měla jsem dojem, že ty dvě ví více než já, co mi tají?

„Všechno proběhne bez problémů," začalo mi o to víc bušit srdce „nikdo se zde nepohádá ani nepopere."

„Dáte na to krk?"

Na chvíli se paní Vaňková zamyslela, když jsme si zcela připravené sedly na posteli a koukaly ven z okna na oblohu.

Venku padal hustý sníh. Vločky dopadaly na zem hezky jedna na druhou tak, že už tvořily velkou kopici sněhu. Mráz nám na okna kreslil jemné vzory, má fantazie neznala mezí. Představovala jsem si je na látcích.