Zlaté srdce

❖ 17 ❖

„Udělala jste moc dobře. Jste jenom příliš mladá, plný respekt získáte věkem a zkušenostmi tak jako my," zašmátrala rukou pod stolem paní Vaňková, aby mi našla dlaň ruky a podívala se na mě po dlouhé době, jako by mi uměla číst myšlenky. Snad jí mě bylo líto.

„Proč myslíte, že jsem vás nutila k další svatbě?"

„Vy si myslíte totéž, co paní Ludmila?" zarazila jsem se strachem, že mě zradila a prstem na paní Václavovou ukázala. Jejímu vítězoslavnému úsměvu jsem nevěnovala příliš velkou pozornost. Zajímala mě jen paní Vaňková.

„Chtěla jsem vám pomoc, což jsem také udělala. Já mám svědomí čisté," nevrle se na Ludmilu podívala a pohladila mě jemně po zádech. Přesto všechno mi nikdy nic neřekla do očí a ochraňovala mě přede všemi pomluvami. Chtěla, abych se provdala, protože s mužem za zády jde skutečně všechno líp.

Tak proto, vždy, když jsem byla na hřbitově, ona ihned přiběhla. Ona nechodila za svým manželem, ale za mnou! O to hůř mi bylo.

Musím si dávat mnohem větší pozor, kdo zrovna kouká a lelkuje jen tak u okna s tím, co se děje venku na náměstí!

Už vím, jak se tvoří, a především šíří pomluvy!

Člověk ani nemusí vyjít paty z domu.

Naštěstí vždy pomluva přebije tu druhou, která brzy zmizí v zapomnění a člověk už jí pak ani nevěnuje pozornost.

„Děkuju vám, mockrát, paní Vaňková," vděčně jsem se na ní usmála, že mi tolikrát stála oporou v životě.

Ona mi vlastně věřila, že se jen tak nevzdám a vzchopím se sama.

„Nikdy jste vdovami nebyly, nevíte, jak byste se zachovaly vy," ani paní Hana mi za poslední měsíce nepodkosila nohy, dnešek nebyl výjimkou a její zastání mi taky hodně pomohlo.

Napadlo mě, že mi přišla do života proto, aby mi nenásilným způsobem radila a pomohla mi se svým životem. Sice tenkrát, když tu byla poprvé, mluvila o vzájemné pomoci vdov, ale až teď mi došlo, že tu šlo o mě, a ne o ní, tak jak jsem se mylně domnívala. To tenkrát po svátku Všech svatých za mnou s paní Vaňkovou zašly a domluvily vzájemnou spolupráci. Kdy jsem byla opět na hřbitově. Najednou mi to všechno docházelo!

„Určitě bych se chovala jinak!"

„Nerouhejte se paní Ludmilo," ostře se na ní paní Vaňková podívala a na jejího manžela, který se už mračil taky, proč si stále šeptáme u jednoho stolu a nemluvíme normálně nahlas.

Pojal podezření a podíval se na nás všechny. Cítila jsem Václavův pohled v zádech. Paní Ludmila dál pokračovala jako by nic a nevnímala svého manžela, že nás sleduje, čím dál tím víc.

„Ale někdo vám to Doroto musel říct, i když se paní Vaňková snažila sebe víc mě od vás odehnat při každé vhodné příležitosti."

Obě dvě se na sebe vražedně podívaly.

I přesto že nemluvily, řekly si dle pohledu, víc jak tisíc slov. Paní Ludmila Václavová mohla mít spoustu důvodů, proč mě nemít zrovna v lásce. Možná její manžel není tolik laskavý a přívětivý, z mého pohledu vypadá jako hromotluk, pomocná síla jí možná dělá stejné problémy a k tomu mé kontakty s Rožmberky rozvířily ještě víc nenávist vůči mně, napadlo mě.

Možná závidí i náš přátelský vztah s paní Vaňkovou, která má pouze tři syny. Sice jsou pro udržení rodu důležití, ale jen já vím, jak moc jí trápí, že nemá vlastní dceru. Navzájem jsme si byly prospěšní a našly v té druhé to, co nám v životě nejvíc chybělo.