Zlaté srdce

❖ 22 ❖

„Ach, Štěpánku," náhle se zde objevil a oklepal ze své pokrývky hlavy čerstvý napadaný sníh „už jsi tady!"

Udělal v domě dvě mokré stopy od sněhu a bláta, vzdychla jsem si, bylo tu čisto! Ale zadržela jsem v sobě vyčítavá slova a snažila se neukázat prstem na zem, co způsobil.

„Víš, proč a na čem jsem uklouzl před naším domem?"

„Vím," sklopila jsem své oči a bylo mi za dceru trapně, kam vylila svůj ranní nočník „promiň."

Dala jsem si obličej do dlaní.

„A jsi v pořádku?"

„Nic se mi nestalo."

„Uff, to jsem ráda!" hodně se mi ulevilo a Štěpánek se znenadání rozesmál.

„Jako jsem zvyklý chodit po ledu, ale na rybníce, ne na louži před prahem vlastního domu, kde led rozhodně nečekám! Ještě se nám tu zákazníci přizabijí!"

To mi nedošlo, že si mohl kdokoliv jiný ublížit.

Asi to bylo tím, že jsem dneska nevylezla paty z domu. A nějakým zázrakem se paní Vaňkové, Temlové a Haně nic nestalo. Oddychla jsem si ještě víc a sáhla si na srdce, jak mě u něho píchlo, když jsem si to pokusila představit.

„Když jsem se zvednul ze země, zaházel jsem to sněhem," mávl rukou opět jako by se nic nestalo a neřešil to.

Jeho chování mě lehce zaráželo.

„Ale uklidila jsi to tu skvěle, konečně je tu nějaký systém, hned to tu prokouklo," díval se kolem sebe na všechny hezky seskládané truhly, židle a stoly, jeden z nich byl jenom. Nacházel se v koutě, okolo měl své nářadí úhledně uklizené.

„Promiň mi to."

„A co?" nechápala jsem, to já bych se mu měla omluvit jako správná manželka.

„Že jsem ti to své harampádí sem tak naházel, ale jak jsem se stěhoval, tak nebyl čas. Ještě k tomu ta svatba. Nepotřebné věci jsem volně a nebezpečně položil, kam mě to zrovna napadlo a pokládal to za uklizené. Mohl jsem ti ublížit, mohlo se ti něco stát, spadnout to na tebe," něžně mě vzal za ruku a znovu mě pohladil po obličeji úplně stejně, než odešel.

„Počkej," přivřela jsem oči tou něhou a nechtěla se ještě uchlácholit, než mi přejel palcem po tváři s hříšnou myšlenkou v očích. Ještě jsem mu nechtěla podlehnout, ještě ne.

„Proč jsi řekl paní Vaňkové, aby se mnou promluvila místo tebe?"

„Zná tě déle," přišel ke mně blíž, když se mi jeho studené prsty mrazem dotkly mého krku. Mírně jsem se ošila, ale nechal mi je tam, ačkoliv musel vidět, jak je mi to nepříjemné. Všechny chlupy na těle se mi naježily.

„Ale ty jsi můj manžel," zarazila jsem se a tikala jsem z jednoho oka na druhé. V šeru vypadaly jinak než na denním světle, tak tajemně a nebezpečně. Mohl mě klidně unést a já bych se nechala.

„Já vím, že jsem, ale teprve druhý den a ještě tě tolik neznám," dál mě držel za krkem a já si postupně zvykala na to, že je mi zima už naprosto po celém těle až k samotným prstům na noze.

Polkla jsem, ale nepustil mě. Ba naopak, držel si mě dál. Hrdě jsem zvedla svou hlavu výš a nespouštěla z něho své oči. Byla jsem v jeho mocném područí. Jsem vlastně jeho manželka. Teď si může se mnou dělat, co chce. Nevím, jestli se mi tahle situace vůbec líbí. Znervózněla jsem ještě víc. Vzpomněla jsem si na slova paní Ludmily: muž má mít moc i nad ženou. Měla jsem oprávněný strach.