Zlaté srdce

❖ 1 ❖

Nad rožmberským panstvím, městečkem Třeboně, se zatáhla bouřkově šedivá mračna a po udeření prvního blesku se velmi rychle rozpršelo.

Ani jsem nestihla napočítat do tří. Byl to silný proud vody, odnášel nekompromisně vše před sebou, co bylo lehoučké jako peříčko.

Vzal mě mráz po zádech...

Je to předzvěst!

Z oka mi ukápla slza.

Krajině tajuplných močálů, bezedných bažin a rašelinišť se lidská noha zpravidla vyhýbala obloukem. Nové rybníky a rybníčky nebyly výjimkou.

Neznámá místa a strašidelné zvuky mnohdy naháněly zvláštní strach a neklid. Člověka až někdy mrazí v kostech z těch nemožných nevysvětlitelných jevů, protkaných se zdejší divokou krajinou a mocným vodním živlem. Tento element zde, v jihočeských kotlinách, dominantně vládne už od pradávných let, jak je všeobecně známo.

Provazy deště ostře dopadaly na zem a hlasitě bubnovaly i do oken. Meluzína hlasitě zakvílela a usadila se za komínem na střeše domu. Řádění několika živlů najednou se mi vůbec nelíbilo.

Cítila jsem se nešťastně, rozrušeně a především bezmocně.

Konec pracovního dne oznamovala v dáli ostraha. Do rožmberského sídla mezi stojatými vodami a lesy mohl třeboňský obyvatel vkročit městskými branami. A ty se právě chystal Matěj rychtář zavřít. Netvářil se příliš šťastně, když vcházel ven do toho sychravého počasí.

Jakmile si mé siluety v okně všiml, sundal si sice čapku z hlavy na znak pozdravu, ale věnoval mi krátký naštvaný pohled než zmizel v šeru. Vlastnil dům na náměstí, přesně naproti nám.

Bručoun!

Pomyslela jsem si.

Rychtář jich zas tolik na starost neměl. Bránu u dlouhého mostu a Břilickou měl na opačných koncích náměstí, jen Tmavá se nacházela nejdále, před Svinenském předměstím.

Komu by se taky chtělo do tohoto nečasu.

„Maminko, tatínkovi se zas přitížilo," podívala jsem za rameno, kde stála má nejstarší dcera Anna „nevypadá dobře."

Probudila mě z krátkého zasnění zpět do reality, když jsem se zaposlouchala do pravidelného deště, který mě unesl do svých spárů.

„Uvařím mu bylinný horký čaj, to mu jistě pomůže," zkroušeně jsem usedla ke stolu s hlavou v dlaních. Skrz prsty jsem sledovala starostlivou Aničku, jak vyndávala z dřevěného kredence nasušené suroviny. V kuchyni u kachlových kamen jí nedělalo problém se pohybovat. Ráda mi pomáhala, připadala si tak dospělejší.

„Děkuju," vděčně jsem se na ni usmála.

Manželův zdravotní stav se nekontrolovatelně zhoršoval.

„Mami, že neumře," zopakovala nahlas mou poslední myšlenku, až mě to vyděsilo.

„Váš otec Lukeš je silný bojovník," ujišťovala jsem i samu sebe, abych nevypadala tak moc ustaraně a svůj strach nepředávala dceři. Chtěla jsem ji utěšit, předat kapku naděje, ale bylo to marný. Oči dospívající slečny už dokázaly vidět pravdu, i když uši ji odmítaly slyšet. Svým způsobem jsem na ní byla hrdá, že je tak bystrá a chápavá. Ale ne dnes.

„Uvidíš, zítra mu bude líp."

„Neměl jezdit do té zatracené Prahy v tomhle počasí! To nové zboží nám za to nestojí, abychom přišli o našeho milovaného otce. Proč jsi mu to mami nezakázala?" rozčíleně zvedla hlas jako by mě ani neslyšela před tím mluvit, ale mě do řeči vůbec nebylo.