Zlaté srdce

❖ 10 ❖

„Nedovolím, aby v tomhle horku se tam chodily dcery mýt a vůbec tam nevkročily ani jednou nohou!" byla jsem plná hněvu na celý svět kolem sebe.

Lehce si mi dotkl svou rukou mých zad a pak opatrně pohladil.

„Třeba byla paní Rožmberkovna už nemocná, nemůžete obviňovat celou lazebnu z jejich potřebné činnosti!"

„A vy jste si dneska něčeho všiml? Byl jste tam na zámku přeci taky! Jsou snad bolesti hlavy vážná nemoc? Bolela jí jen hlava a umře na mor po puštění žilou?!"

„Oba jsme dospělí a víme, jak může vypadat průběh moru!"

Skočil mi náhle do řeči svým ostře zvýšeným hlasem, kterého jsem se vyděsila stejně jako bouřky, protože jsem ho zrovna nečekala a umlčel mě. Odtáhla jsem se od něj. Lehce se na mě zamračil. Vzal mě za rameno.

„Buďme rádi, že dlouho netrpěla. Přece byste nechtěla, aby se v bolestech trápila a umírala několik dlouhých dní, nebo ano?!"

„Ne," trapně jsem se zadívala na své prsty, když mi dal slovní facku a na nic dalšího se nezmohla, ani se na něj podívat. Mlčky mi po tvářích stále kapaly slzy.

Prvně mě hrubě vytáhl do deště a teď mi promlouvá do duše.

Nepotřebuju vychovávat. A tak jsem mlčela.

Dal mi rozpuštěné mokré vlasy pryč z tváře, chytl mi je všechny do jedné ruky a přendal na druhou stranu. Jemně mě po tváři pohladil. Potom začal i po zádech.

„Vím, je to pro vás velmi těžké, milovala jste jí a ona vás. Koukala celou tu dobu na vás tak starostlivě až mateřsky. Ale tak už to na tom světě bohužel chodí. Tak náhlou smrt nikdo z nás nečekal. Zapálíme pro ni svíčku a společně se pomodlíme za spásu její duše? Určitě to ocení. Splnila jste jí její poslední přání, vybrat si nejkvalitnější šaty. Bude tak v nebi nejkrásnější Rožmberkovnou!"

Snažil se mě utěšit a zvolil příjemnější tón hlasu.

„Možná to ještě nevíte, Doroto, ale ten mor se českým královstvím šíří už víc jak rok. Váš manžel nebožtík se mohl na cestách tou nemocí kdekoliv nakazit. Je to teď všude, zvlášť v letních měsících nabírá na obrátkách."

Z hromádky starých látek vzal nejsvrchnější a podal mi ji. Utřela jsem si zbytky slz.

Svou řečí zastavil další proud slz. Uměl mě uklidnit. Ani nevím, jak to dokázal, ale našla jsem v sobě kus síly, který mě držel nad vodou. Doslova mě Štěpánek, znalý fišmistr nad tou hladinou vody osobně držel, abych se nadechla kyslíku a neutopila se svém vlastním žalu.

„Dojdu pro tu svíčku," vděčně jsem se na něj podívala, i přes dvě čárky mezi očima mi věnoval láskyplný úsměv, kterým mi dodal chuť žít. Nebo aspoň vyjít těch pár schodů do horní síně.

Vyšla jsem do horní světnice, kde na dřevěné lavici brečela Anička. Musela nás slyšet, mě nešlo přeslechnout.

Na stole měla tři koflíky horké vody a choulila se v klubíčku za nohy. Šití s jehlicemi skončilo pod stolem. Tiše jí stékaly slzy po tváři na rozdíl ode mě. Také jí osobně znala.

Samu mě smrt Rožmberkovny hluboce zasáhla, a ještě bych měla utěšovat svou dceru!

Proč mi umírají lidi, na kterých mi tolik záleží?

„Uršulu s Barborou a muži jsem poslala do zadního traktu, hospodářské budovy. Slyšeli tě všichni naříkat jen chvíli," smutně se na mě podívala a také plakala.