Zlaté srdce

❖ 6 ❖

Seděla jsem v jedné ze soukromých reprezentativních komnat Kateřiny z Rožmberka, v pohodlném křesle s nohou přes nohu, zatímco ona obdivovala mé zboží.

„Všechny látky jsou tak dokonalé!" spráskla nad nimi ruce.

„Tady něco krásně voní," tlesknutím vyvolala směsici příjemné vůně a očima jsem se zadívala po rožmberské šlechtičně.

Konečně jsem se mohla nadechnout, aniž bych se rozkašlala. Nabídnuté víno mi pomohlo uklidnit mé plíce. Jakmile mě uviděla, jak stále kýchám, hned mi podala nápomocnou ruku. Byla jsem jí vděčná.

„Voní vám paní Doroto fialky?" zavřela jsem oči a snažila se nosem specifikovat příjemnou vůni „tuto květinu jsem dostala darem."

„Někdy dávám do truhel levanduli," rozpoznala jsem hned, že tato vůně je jiná.

Moje truhly byly otevřené a přes víka vyndané všechny mé nejdražší látky, koberce či ubrusy. Nabídku jsem měla velkou. Zpravidla Honza kupoval na pražském trhu zboží většinou, které bylo zase přivezené z Vídně či Lince, nebo z větších dálek jako z Itálie a Španělska, popřípadě až z dalekého kontinentu Asie.

„Jedna krásnější než druhá," fascinovaně o nich mluvila, ale když jsem se na ní zadívala, koukala se však do země. To mě zaujalo. Najednou přestala mluvit a upřeně se před sebe dívala na koberec na zemi se zvětšenými zorničkami.

Když se jí začaly klepat nohy, okamžitě jsem k ní přiskočila.

„Jste v pořádku? Mám zavolat doktora?"

„Děkuju, ale to je dobré. Jen se mi od rána točí nějak hlava, asi z toho sluníčka," těžce vzdychla a pomohla jí si sednout do jejího pohodlného vypolstrovaného křesla.

Nelíbila se mi.

„Není mi poslední dobou dobře, ale to bude dobrý," snažila se mě uchlácholit, když uviděla můj strach v očích. Ale mě neoklamala.

„Paní Kateřino, bylo by lepší, kdyby vás viděl doktor," už nebyla nejmladší, bylo jí přes 60 let a sama vím, jak stačí jenom nachladnout, aby člověk bojoval o svůj život a místo na tomto světě. A paní Rožmberkovnu jsem velmi ctila.

„Je to jen z toho příšerného počasí. No vážně!"

„Skutečně nemám okamžitě volat o pomoc?" musela jsem se ještě jednou ujistit a ukázala směrem ke dveřím, kde za nimi stáli stráže.

„Nebojte, dojdu si dneska aspoň do lazebny, slibuju!" vzala mě za ruku a slib zopakovala. Ale i tak jsem se s obavami na ní koukala a raději položila na stoleček mezi námi číši vína, abych jí látky sama ukázala.

Bránila se, ale nakonec si nechala říct.

„Vítejte, paní Doroto," mezitím k nám přišel i její synovec, Jindřich VII. Rožmberk. Nechal otevřené dveře a poručil otevřít i okno. Vytvořil příjemný průvan.

Hned tu bylo příjemněji.

„Rád vás opět vidím, tentokrát zase za příjemných okolností," usmál se na mě a přinesl dobrou náladu do komnat paní Kateřiny.

Je pravda, že poslední dobou jsme se spíše vídávali za špatných událostí, které si žádali především prodej černého sukna.

Před dvěma měsíci, v červnu mu zemřela manželka Magdalena ze Šternberka, a tak se Jindřich VII. stal bezdětným vdovcem.

A snad nebude potřebovat další, vzpomněla jsem si na jeho strýčka, kterého nemá zrovna v oblibě.

„Omlouvám se za zpoždění, zrovna jsem časně obědval nadívaného drozda!"