Zlaté srdce

❖ 2 ❖

Psal se rok 1520, kdy pro mého muže, písaře města Třeboně vyzváněly kostelní zvony oznamující pohřeb. I v tento smutný den drželo nebe smutek, lehce mrholilo.

Zahalila jsem se do černého šatu a s ledovým klidem přijímala kondolence od třeboňských měšťanů, sousedů a známých. Pohřeb jsem nechala zorganizovat tak, aby každému bylo jasné, že patřil mezi bohatou vrstvu měšťanské společnosti. Financemi jsem nešetřila.

Manžel zemřel tak, jak si přál. Naposledy vydechl doma, zcela připravený na smrt. Obdivovala jsem ho, jak trpěl, a přesto si vůbec nestěžoval na bolesti. Z pozemského světa odešel pravým křesťanským způsobem. Zcela připraven a smířen.

Ve své poslední vůli mi zanechal tučné dědictví. Vše právnicky ověřené.

Byl spolehlivým úředníkem, manželem i otcem.

Ještě na svátek sv. Havla léta Páně 1520 odvedl jako řádný měšťan peněžní a naturální dávky. A příště, na jaře na svátek sv. Jiří, půjdu poprvé odvádět dávky sama. Bez manžela. Nedovedla jsem si to představit.

„Paní Doroto Lukšová, jste velmi statečná žena," vzhledem k společenskému postavení svého muže, nebožtíka, jsem se tak také musela chovat a nepropadnout hlubokému žalu na veřejnosti uprostřed rušné ulice.

„Kdybyste potřebovala pomoc, stačí říct. Víte, kde mě najdete, paní Doroto."

Všichni se snažili být milí, vstřícní a nápomocní.

Soucitnost jsem viděla v mnoha očích mých sousedů. Přílišná vtíravost mi vadila. Vdovství není stigma, pomyslela jsem si.

„Děkuji vám," paní Vaňková byla však výjimka. Ona moc dobře věděla, o čem mluví. Také sama vedla domácnost. Kromě vdovství nás obě spojovalo podobné řemeslo, kdežto ona převzala soukenictví, já vlastnila krámek s látkami.

A teď jsme si byli ještě bližší...

Svět je někdy tak krutý!

„Ještě že máme ty naše děti, někdy sice dělají starost, ale více času především radost."

„To máte pravdu," zastavily jsme se před jejím domem v uličce směřující od kostela k náměstí, kde jsem vlastnila dům jako jeho nová majitelka.

Na naší straně náměstí jsem se tak stala jedinou ženou, která vlastnila dům i hospodářství. V bezprostřední blízkosti bydlel soused Johanes, který také jako já obchodoval se zbožím a dále rovnou tři rožmberští úředníci. S Janem krejčím a Vítem postřihovačem jsem kvůli obchodu byla v pravidelném kontaktu. Sladovníci Mikuláš Hrdý a Martin Mráz bydleli na obou koncích strany náměstí.

„Nedovolí nám chvíli pro sebe, a to je dobře. Ještě bychom se utopily ve vlastním žalu. Jsme matky; musíme tu být pro své děti," také doufám, že za pár měsíců budu mluvit jako paní Vaňková.

Jenže smrt mého manžela byla tak čerstvá! Ještě stále jsem viděla svého manžela na dně té jeho rakve.

Chlad v kostele byl tak pronikavý; byla mi zima po celém těle. Ani ten podzimní plášť mě nezachránil. Vstaly mi všechny chlupy po těle. Bylo mi to tak nepříjemné tam stát. Všichni na mě tak soucitně koukali a to mě vadilo ještě víc.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že už jsem pryč a je to za mnou. Raději se s ním rozloučím sama bez přítomnosti měšťanských sousedů.

Jenomže paní Vaňková místo mě měla syny, které jednou převezmou živobytí.