Zlaté srdce

❖ 20 ❖

„Miluješ mě?" ucítila jsem palec na tváři, když utnul sérii hladových polibků a ještě zopakoval svou otázku. Dal mi tři prsty na tvář úplně stejně jako dnes dopoledne, když jsem čekala, že mě uhodí. Ale nic neudělal.

Tentokrát se šibalsky usmál on.

Měl mě v hrsti.

„Čekám na odpověď!"

Zastavil se a podíval se mi upřeně do očí, když jsem pár vteřin lapala po dechu a mé plíce si chtěly na chvilku odpočinout. Nebyly zvyklé na namáhavou práci. Po pár letech jsem vyšla ze cviku. Naštěstí se to nezapomíná. Asi takovou minutku jsem mlčela a nechala ho, aby si na odpověď počkal.

„Samozřejmě!" zamračila se lehce na něj.

„To není odpověď, tak ano nebo ne?"

„Ano!"

„Ty máš dneska ale náladu! Toho se musí využít!"

„Vážně?" dal mi vlasy z obličeje pryč z tváře.

„Jsi tak svůdně zlobivá!"

Ještě více si mě přitisknul na tělo. Dostala jsem chuť ho svléct že všeho, co měl na sobě a dotknout se jeho lehce opálené kůže.

„Jsi jenom moje!" hrdě jsem se na něj podívala, i když mi vyznával, jakou mocí nade mnou disponuje, mě to vlastně fascinovalo.

Zašeptal mi do ucha, jak moc je naštvaný, že nosím takové složité oblečení a tiše zavrčel.

Majetnicky mě políbil a ruce mi sám chytl za zády. I když bránit jsem se nechtěla a rozhodně to neměla v plánu.

Teď už jsem se mu odevzdala a zcela podlehla.

Byl to ten nejlepší muž na celém světě!

Naše touha vlastnit toho druhého, byla tak veliká, jak moc jsme se nemohli toho druhého nabažit a toužili po jednom. Tak moc hladový jsme oba byli!

Rozhodl si mě usadit na truhlu s jasným cílem, kam mi dopomohl, ale dál se nedostal, aby si rozepl poklopec od kalhot.

„Ehm, ehm?!"

Když v tom jsme uslyšeli tiché zakašlání a Štěpánkovo vzdychání to rozhodně nebylo!

„Paní Vaňková!"

Stála jsem před ní a vyděšeně se na ní dívala s otevřenýma očima, co tu zase dělá. Lehce jsem Štěpánka odtáhla. Přestal mě líbat a vyděšeně se za sebe podíval.

Seskočila jsem z truhly, svůj živůtek si zpátky pořádně utáhla, kam se mi začal dobývat a upravila zahanbeně zpátky své šaty.

Bylo mi trapně, že nás tu takhle načapala.

Ještě k tomu paní Vaňková.

„Neumíte se zamknout? Co kdyby sem přišla paní Lud – přišel kdokoli jiný zákazník! Pane Štěpánku, od čeho máte ty nové klíče? A vás, paní Doroto, kdyby vás takto někdo uviděl!"

Napomenula nás ostře a varovným ukazováčkem na nás mířila. Podívali jsme se na sebe manželem navzájem, že jsme úplně zapomněli na okolní svět. Přistiženi jako malé děti jsme se lehce začervenaly. Trapně jsem před ní sklonila hlavu, dnes po několikáté. Zamilovanost mě připravila o veškerý rozum!

I při své první svatbě jsem se chovala dospěleji. Jenomže to jsem zrovna odrostla z dětských střevíčků a stala se naivní slečnou. Po pár strávených letech se mi splnil sen, stát se dospělou vdanou ženou. Strávila jsem své rané mládí v dospělém světě. Teď jsem se asi vrátila zpět v čase, kdy dívky přichází o rozum kvůli svému milému. Sama jsem nechápala své chování.