Zlaté srdce

❖ 8 ❖

Její poslední věta se mi hlavě tolikrát vracela, omílala, trápila, mučila...

Její smrt mi udělala obří díru do srdce! Už jsem tam měla dvě prázdné štěrbiny.

Ach, paní Kateřina, byla něco, jako má matka!

Babička!

Tolik jsem jí respektovala, ctila, milovala!

Proč mi tohle udělala!

Proč sakra nešla do té lazebny už dřív?

Nebo jí tam pustili žilou mor?

Co se tam skutečně stalo?!

Vždyť se tím mohl nakazit kdokoliv jiný!!

Sama jsem tam byla nedávno!

Udělalo se mi zle a v tom vzlykání jsem se rozkašlala tak, že jsem nemohla popadnout dech. Nestíhala jsem dýchat a vzlykat naráz.

„Mohu něco pro vás Dorotko udělat? Dýchejte pomalu, pomaličku, pojďte," vzal mi za ruku, kterou mě zvedl ze země a přehodil přes své rameno, aby mi pomohl vstát. Podlomily se mi totiž nohy. On byl však silný a udržel mě. Otevřel dveře do té bouřky, ale čerstvý vzduch mi udělal dobře.

Vnímala jsem kapky vody, jak padají z těžkých černých mraků a při tom mi tak krásně ten srpnový déšť zavoněl!

To prší pro Kateřinu z Rožmberka!

Tak jako kdysi pro mého manžela. Bylo podobné počasí. To jen vydatněji pršelo a konec léta přišel mnohem dřív. A díky tomu jsme měli méně úrody.

„Ještě se nadechněte, pořádně nosem a výdech pusou," vzal nás úplně ven do toho studeného prudkého deště, které mě zbavilo šílenosti. Nechtělo se mi, ale dotáhl mě tam proti vůli. Byla jsem celá mokrá. Domácí oděv se mi lepil na kůži a vlasy jsem měla splihlé.

Klepala jsem se už jen zimou.

Bouřka pomalu ustupovala, stejně jako můj děs. Avšak déšť byl stále velmi vydatný. Jen ať prší!

„Půjdeme zas domů, jen jsem chtěl, abyste se nadechla čerstvého vzduchu."

Stáli jsme venku a já si o něj lehce opřela hlavu. Byla jsem ráda, že stál vedle mě. Že jsem tu nebyla sama. A že mi to přišel říct.

Škytla jsem a už nekřičela šílenstvím. Jen zoufale plakala. Slzy se mi kutálely jako hrachy, byly podobné těm jako kroupám venku, co se ještě nacházely všude po zemi.

Zavřel zpátky dveře, ještě jsem se podívala tím směrem, kde se nacházely veřejné lázně.

Měla jsem vztek na všechny tam místní pracující! Stejně všechny ženy tam chodí tak spoře oblečené, že se tomu místu přezdívá hanlivými slovy!

Prý že to jsou veřejné lázně, kde se všichni můžou umýt a pomůžou od nemoci!

To tak!

Prohodili jsme si role, teď mi Štěpánek podával ručník, abych se usušila a přes ramena mi přehodil nejbližší kabát, aby se zahřála.

„A to jsem se tam v lazebně před týdnem myla taky! Mohla jsem být - " s představou, že jsem mohla klidně umřít, se mi ještě víc přitížilo.

„Takhle nesmíte myslet! Žijete a všechny vaše dcery taky!" sedli jsme si na největší truhlu. Štěpánek se opřel o stěnu zdi a já beze smyslů si položila hlavu na jeho rameno.

Pravda, připomněl mi, klidně mi mohly umřít dcery!

„Nedovolím, aby v tomhle horku se tam chodily dcery mýt a vůbec tam nevkročily ani jednou nohou!" byla jsem plná hněvu na celý svět kolem sebe.