Zlaté srdce

❖ 15 ❖

Málem jsem si na ně šlápla a přepadla dozadu!

Paní Vaňková s Hanou mi okamžitě přiskočily, jestli hodlám spadnout nebo se udržím sama na nohách, protože mi stály u stolu poblíž. Pohledem jsem jim dala na srozuměnou, že jsem v pořádku. Jen tak tak jsem to vybalancovala.

Uff... to by byl ale trapas!

Pak jsem uslyšela tichý tlumený smích, šel od Honzy. Skrýval si pusu rukou, ale koutky úst od úsměvu jsem mu viděla. Jediným vražedným pohledem jsem mu ho sebrala. Pak jsem si všimla, že jsem nebyla jediná. Štěpánek se díval stejným směrem.

A to se jen vdávám.

Co bude, až tu bude také bydlet a denně se tu budou stýkat u jednoho jídelního stolu?

Pak jsme obešli stůl, uprostřed něho zůstali před sebou stát a lehce se na Štěpánka usmála, svou mimiku mi oplatil. Rukou si upravil svůj černý oděv s kloboučkem na hlavě. Neskonale mu to slušelo, až se mi podlomily kolena.

„Víš, co je tohle?" zacinkala jsem do ticha skrytým dárkem a umlčela další šepot hlasů, protože oknem bylo vidět, jak začalo hustě sněžit, že nebylo vidět na krok.

„Klíče," zablýskly se Štěpánkovi oči nadšením.

Nebyly to jen obyčejné klíče od tohoto domu.

Ale jejich skrytá symbolika spočívala v tom, že to byly také klíče od mého srdce pro mého nového manžela.

„Ano, předávám ti svůj dům, od teď jsi jeho majitelem ty, tak snad tě velmi rychle přijme!" usmála se na něj a veškerý můj strach náhle zmizel.

Ani netuším, proč jsem ho měla.

„Vítej můj nový manželi, věřím že budeš výborným majitelem a správcem mého majetku."

Kateřinka se šťastně pohupovala ze strany na stranu a Anička se lehce uculovala. Kupodivu se spolu držely za ruce. Periferně jsem na ně viděla a ostře sledovala jejich chování, které se však mohlo každou chvíli změnit. Byly příliš hodné. A to se mi nezdálo.

Napadlo mě, že jim paní Vaňková domluvila místo mě a snažily se chovat, co nejlépe umí. Dokonce si ani mezi sebou nepovídaly a nešeptaly.

„Jsem velmi rád, že jím mohu být!"

Všechny ženy v této domácnosti za mnou zasněně vzdychly. Za Štěpánkem se srocovali jeho světci a mužští představitelé včetně poddanských pomocníků z Třeboně.

Přistoupil Štěpánek ke mně ještě blíž a jeho oči jen zářily štěstím. Vedle něho veškeré mé obavy z dneška opadly.

„Přijímám tě Štěpánku za svého manžela. Tvé jméno ve svém srdci budu vždy hrdě a s láskou nosit, abych tě byla hodna. Slibuju, že ti budu oddanou a milující manželkou v časech dobrých i zlých, v nemoci i ve zdraví, dokud nás smrt nerozdělí!"

Pronesla jsem svou řeč. Aniž bych si to uvědomila, vytěsnila jsem všechny místní hosty a věnovala mu ten nejlaskavější zamilovaný pohled s upřenýma očima na Štěpánka.

Také se na mě na chvíli okouzleně podíval, než on začal mluvit svůj kratší monolog o manželském slibu.

Věděla jsem, že on je ten pravý.

Muž, do kterého jsem se zamilovala.

Byla jsem si jistá svým životním rozhodnutím.

Vdovství není pro mě!

Byla jsem vděčná, že dnes zde můžu opět stát.

„Chci s tebou jako tvůj manžel strávit zbytek života a tvým dvěma krásným dcerám být dobrým otcem!"