Zlaté srdce

❖ 7 ❖

„Mám o ní strach, nevypadala dobře," vlastně nikdy jsem jí neviděla, aby jí bylo tak moc špatně a našla jí v tak bídném stavu. Bála jsem se o její život. Tohle nebyla ona. Zarytě jsem si myslela, že paní Kateřina má daleko silnější kořínek a odmítala si připustit její vysoký věk.

Vyšli jsme se Štěpánkem ze zámku, kterým jsem se nechala vyprovodit, i když cestu ven jsem znala dostatečně dobře. Zámkem byl tak trochu mým druhým domovem. Znala jsem ho skoro jaké své boty.

„A teď mě trápí i pocity viny, že jsem ji tam nechala bez odpovědi."

„Chcete se vrátit?" zůstali jsme stát na zámeckém nádvoří před zámkem, když jsme zrovna prošli velkou branou a mě dočista oslepily sluneční paprsky.

„Měla bych?"

„To je na vás, co chcete. Jestli zpátky za Kateřinou z Rožmberka nebo domů?"

„Chci domů," vděčně jsem se na něj podívala s ustaraným pohledem, ale v hrudi mě tížilo srdce. Otázka je, co chci a co bych měla udělat.

Ale jak po mě může chtít rozhodnout o svém životě, tak náhle z čista jasna? To prostě nejde!

Štěpánek udělal krok v před a rozhodl za mě, následovala jsem ho. Svou pravou rukou jsem si přidržovala své dlouhé šaty, abych si na ně nešlápla.

Na slunci jsem se v nich doslova pekla zaživa. Měla jsem si vzít vějíř. Věděla jsem přesně, kde leží. V mé ložnici v malované truhličce se šperky. Tam je mi však teď k ničemu. Kéž bych ho tak měla teď u sebe! Zabědovala jsem.

„S paní šlechtičnou Kateřinou z Rožmberka se znáte déle?"

„Ano, často si ode mě nakupuje látky. Je to sympatická žena," odpověděla jsem Štěpánkovi.

Když v tom kolem nás prošli tři rožmberská pážata v pestrobarevných oblecích. Docela hlučně se něčemu vtipnému smáli. Když však uviděli Štěpánka, velmi rychle se dali do pochodu a při pozdravu nasadili vážný výraz. Patrně se poflakovali a místního fišmistra znali.

„Vy jste to pane Štěpánku věděl, o co nás oba požádá?"

Prudce se na mě podíval. Asi nečekal mou otázku tak rychle.

Najednou se zastavil na místě. Stála jsem netrpělivě vedle něho stále zaháknutá levou rukou v něm. Cítila jsem, jak se mu napnul téměř každý sval na ruce.

„Já," zaskočilo mu a znovu se nadechl „jsem," hledal slova a nebyl schopen se mi podívat do očí, když koukal všude jenom ne kolem mě „se zde chtěl usadit, protože mé služby Rožmberkové využívají stále více a více. Vystavěl jsem strouhu za městem, několik rybníků a plánujeme i další jiné stavby. Paní Kateřina mi dala na vás kontakt, tak jsem si myslel..."

Poprvé se mi po dlouhé době zadíval do očí a odmlčel se. Tiše mě pozoroval pár sekund, když mu došla slova. Ráda bych věděla a znala jeho myšlenkové pochody.

Zase si nic něco myslel. To už je po třetí!

Tak dozvím se něco?

„Nezlobíte se na mě?" všiml si mého zamračeného pohledu.

„Já?" ukazováčkem jsem si ukázala na hruď a pevně sledovala jeho krásné oči, takže na víc jsem se jaksi nezmohla.

„Ano, vy, " změřil si mě od hlavy k patě, jak si žmoulám kus sukně, abych si nestoupla na její lem.

„Ne, vždyť jste mi pomohl najít mou dceru. Sama bych jí asi nenašla a nikdo jiný se zrovna nehrnul, aby mi pomohl."

„Udělala to schválně, tak daleko by šátek nikdy nedoplul," zrudla jsem a v duchu Annu proklínala, že ji prokoukl i on.