Zlaté srdce

❖ 4 ❖

„Smím vám pomoci, paní Doroto nebo mě zase odmítnete?" podal mi šlechetně ruku, když jsem se stěží snažila vyšplhat nahoru.

Už jsem se ho chystala chytit a přidržet se, ačkoliv jsem se na něj zamračila, když mi připomněl, že nejsem vdova žádající cizince o pomoc. Vdovství není nemoc!

Když v tom najednou uhnul se svou rukou snad schválně! Nechytl mě.

To kvůli němu mi lehce podjela noha. Svou pravou dlaň jsem si odřela o kamení, až se mi objevila kapka krve.

„Proč mi podáváte ruku, když s ní uhýbáte," zavrčela jsem nevrlá.

„Takže dnes chcete pomoc?" špatně se mi lezlo na hráz a stála jsem na místě jen tak tak.

„Prosím," patrně chtěl můj souhlas a poníženě jsem se na něj podívala.

Poprvé, co jsem si jako vdova nechala pomoc.

V tom mě hbitě chytl. Jeho hnědě opálené prsty byly tak dlouhé, že obmotaly celé mé zápěstí. Překvapil mě jeho něžný stisk, i když po sobě zanechal malý růžový otisk. Kůži mě lehce hrubou od tvrdé práce myslivce a fišmistra. Na jeho prsteníčku se neblyštil žádný prsten. Další užitečná informace, co jsem zjistila, jen při jednom pouhém dotyku našich ruku.

Očima hledal další souhlas, jestli jsem v pořádku. Pořádně se zapřel a pomohl mi k němu nahoru.

„Jste v pořádku? Nestiskl jsem vás moc silně, paní Doroto?"

Zahledla jsem starost a péči v jeho očích?

Stála jsem vedle něho docela blízko a vyděšená z toho, že ruka rybáře na pohled tak drsná, je vlastně poměrně jemná.

Šetrně mě vzal za zápěstí, protože si také všiml té kapky krve.

Měl snad pocity viny?

„Ano, je to jen škrábnutí. Nic mi není," očistila jsem si svou dlaň, a ještě jednou se na něj se zájmem zahleděla.

„Opravdu?"

Byl starostlivým mužem a sám se ujistil. Koukal mi na maličkou ranku na dlani a lehce mě po ní přejel. Utřel mi další rudou kapku, která se drala na povrch. Kousla jsem se nervózně do rtu. Jeho dotyk ve mně vzbuzoval zvláštní hříšné myšlenky. Něco mě na něm přitahovalo.

Moje zlost a strach byl rázem tamtam.

„Malá vada na kráse," téměř jsem nedýchala.

V tom se podíval za mě a svraštil své čelo, přesto zavřel oči úlevou.

„Aničko, co tam děláte?" uviděl mou dceru jako první, když zaujatě koukala do vody o pár desítek metrů dál.

Žila!

Tolik se mi ulevilo.

Přiběhli jsme za ní, proč tam stojí. Než však stačila cokoliv říct, uhodila jsem jí do tváře. A ještě jednou. Jí za trest a mě, jestli se mě nezdá a není přízrak. Potřebovala jsem se ujistit. Nevadilo mi, že rybář stál vedle nás a poslouchal.

„Víš, jaký strach jsem o tebe měla? Proč jsi jen tak zmizela? A něco mi neřekla? Víš, jak mi bylo?! Mohla jsi se utopit! Kde jsi nechala rozum!"

„Nebavilo mě pracovat. Chtěla jsem se jen podívat k rybníku, potřebovala jsem do stínu," škytala a polykala své slzy, které se jí objevily v očích „jenomže jsem se naklonila a přišel větřík," ukázala na vodní hladinu, kde plaval její červený šátek „zrovna ten, který jsi mi darovala!"