Zlaté srdce

❖ 11 ❖

„Jdu uklidit kuchyň po té večeři," skoro hned po Honzovi odešla Uršula.

„A já zahnat slepice do kurníku, budu na dvorku," ztratila se i Barbora za svým manželem ven a nechali nás zcela samotné.

Potom co i ona odešla, jsem nahlas zahodila příbory nůž s lžící na stůl a proklínala celý den. Během večera se stalo tolik věcí, co mi vadily a nešly podle plánu.

A k tomu ta mrazivá a nepříjemná atmosféra.

Byla jsem mrzutá a deprimovaná.

Proč Štěpánek tak okamžitě zareagoval?

Je to stále můj dům a moji služebníci!

Chtěla jsem mírumilovnou a pohodovou večeři.

„Proč jsi toho Ondru uhodil? Viděl jsi, jak to vadilo i jeho manželce Barboře! Vždyť tě teď nebudou mít rády ani ženy tohoto domu!" nevydržela jsem to a vyčetla mu to i před dcerami, které tam stále seděly a vrtaly se v rybě.

„Nemají mě rádi, protože jsem rybář, a to bohatě stačí k nenávistí. Navíc to vím o nich už dost dlouho," podíval se na mě a já najednou nevěděla, jestli dělám správně, že jsem si ho vybrala za svého nového budoucího manžela.

Jenže couvnout už nejde. Teda šlo by, ale sousedi a vůbec celé město mě bude pomlouvat! Budou se o nás dvou tvořit drby a aféry. A lidé pak budou těm šíleným vymyšleným informacím věřit. Krmit třeboňské obyvatelstvo svým chováním opravdu nechci, že jsem odřekla svatbu s někým tak neskutečně významným mužem.

„Myslela jsem, že to bude klidná večeře. Bez hádek a násilí!"

„Promiň, jenom si s ním vše vyříkal a slíbil mi, že na tebe už nikdy hlas nezvýší," zamračila jsem se na zbytky kapra před sebou a přestala mít hlad.

„Jak to všechno víš?" a ukázal při tom na Aničku.

„Můžeš mi říct, proč jsi mu to říkala?" naštvala jsem se na ní, když si zahanbeně hrála se svými nehty a špinavými prsty.

„Jsem si myslela, že kdyby si zas na tebe dovoloval, tak by to měl Štěpánek vědět a pomoc ti."

„Jenomže Aničko, myslet znamená, houby vědět!" a když protočila své oči, uhodila jsem jí, protože mě namíchla už po několikáté za dnešek. Tentokrát jsem měla volné ruce a mohla jí potrestat.

„Mami, nezlob se!" vytryskly jí slzy bolestí.

„Víš co, nech mě," naštvaně jsem vstala ze židle a chtěla být chvíli sama o samotě po tak dlouhém a náročném dni plných hádek a zklamání.

„Příště ti nikam nedovolím jít, abys mi rozuměla, mladá dámo!" zakřičela jsem na ní naštvaně i před Štěpánkem, bylo mi to zcela jedno „zůstaneš doma a budeš mi pomáhat s domácností!"

✤

Odešla jsem s nervy do ložnice a otevřela okno. Cítila jsem se hrozně.

Vše šlo úplně jinak. Měla jsem spoustu verzí, jak se bude dnešek odehrávat, ale ne takhle! Od rána nic neklapalo, tak jak mělo, a to mě snad vadilo nejvíc!

Do toho všeho mě začala bolet hlava.

Nevydržela jsem to psychicky a vybuchla.

Lehla jsem si do postele a koukala zoufale z okna. Vlaštovky sedávaly na parapet i na střechy našich domů. Se zaujetím jsem se sledovala, jak lítají houfem. Za pár dní hromadně odletí a na několik zimních měsíců zmizí. Jejich ptačí zpěv mi bude velmi chybět. Měla jsem je ráda. Netěšila jsem se na zimu.