Zlaté srdce

❖ 11 ❖

O týden později jsem slyšela rozléhat celým městem i panstvím kostelní zvony. Byly slyšet do všech předměstí. Jistě vyzváněly i v jiných městech a městečkách rožmberského dominia.

Nebylo večera, abych si na milou paní Kateřinu z Rožmberka nevzpomněla a nepomodlila se za ní. Pohřbili jí ve zdejším kostele sv. Jiljí a Panny Marie Královny vedle jejího manžela.

Příčina smrti? Silné puštění žilou a následná nákaza moru.

Rožmberkové využili opět mé kontakty a přišla jsem o poslední zbytky černého sukna. Bohužel byla tato barva nejprodávanější.

Mé smutné oči dokázal rozzářit jenom jeden člověk, Štěpánek z Netolic.

Celý dům voněl po kopretinách, fialkách, růžích i slunečnicích. Přicházel, když měl čas a nemusel pracovat. Jednou to bylo pro knoflíky, potom zase pro nitě, látky, stuhy nebo tkanice. Anička nám pomáhala a kryla záda před služebnictvem, když jsme chtěli soukromí.

I přesto že čas utíkal nekompromisně rychle, Štěpánek k nám chodil tajně a velice pravidelně. Vládnoucí žezlo převzal měsíc září. Proměnil náš dům v rozkvetlou zahradu. Počasí nám přálo a kromě toho, že stále rostly květiny, byla letos bohatá úroda. Na nové roční období bylo nezvykle teplo. Dům byl stále rozpálený a nasáklý horkým vzduchem.

„Dneska to jsou roztomilé pomněnky," zasnila se Uršula s Barborou „váš nápadník musí mít zlaté srdce!"

„Rozhodně umí být velmi pozorným mužem!" čichla si i Barbora ke květině.

„Jaké přinese dneska večer?"

„Kdy bude svatba?"

„Kdo to je?"

„A jak vypadá?"

Mluvila jedna přes druhou, až se začaly překřikovat.

„Dámy, no tak, máte tu práci," zamračila jsem se na ně, když se za Štěpánkem znovu zavířil prach.

Zamilovaně jsem si vzdychla a nechápala jsem své chování.

Čím že mě to omámil?

Rybinou!

Takovou specifickou vůní.

Dala jsem pomněnky do vázy a zamyslela se nad sebou.

Vlastně se mi to částečně nezdálo. Proč se tak snaží? Proč mi nosí květinu za květinou? O zamilovanosti se vypráví většinou v rytířských středověkých pohádkách. Něco, co není příliš obvyklé v městské společnosti. Celá rodina mi vždycky kladla na mysl jiné představy o manželství.

Byla jsem zmatená.

„Víko od truhly je spravené," vyrušil mě Ondra z myšlenek „taky to mohl udělat ten váš nápadník, který si sem chodí, jen aby to tu smrdělo po kytkách! Kdo to má dýchat! Jenom z toho všichni pšíkáme! Vždyť to stejně hned zvadne a hodíme to do kompostu!"

Tak měl by být rád za kytky, taky mohl celý dům smrdět rybinou nebo zvěřinou! Ironicky jsem si pomyslela a lehce se pro sebe zasmála.

„Hele, nežárli," obrátí se na něj Bára a nepříjemně na něj sykne „kdy ty jsi mě naposledy něco dal?"

„Jako já?" zeptal se jí dotčeně, že po něm něco jeho manželka Bára chce a nevypadal poslední dobou příliš spokojeně, spíš nadutě. Přitom jeho stoický klid mě děsil.

„Mám snad jiného manžela?" podívala se na něj ironicky.

„Ne, máš jenom mě," zavřel Ondra truhlu a zkusil, jak se otvírá a zavírá. Poděkovala jsem mu, truhla byla v pořádku.