Zlaté srdce

❖ 5 ❖

Druhý srpnový den ráno, čtyři dny před sv. Bartolomějem, mě probudily první ranní paprsky sluníčka. Místo otočení na druhý bok a předstírání spánku, mě neobvykle rychle vytáhly z postele.

Ruch z náměstí pomalu ke mně doléhal. Prvně jsem slyšela sousedovi štěkat psa a následně divoké mňoukání koček. Potom, co začal patrně zabíjet slepici na oběd, jsem otevřela i své druhé oko. Kohout ztrátu své ženy oplakal hlasitým zvoláním.

Dle sprostých nadávek jsem pochopila, že zvítězila slepice, když soused křičel, že krvácí z prstu.

Chudák.

Nejen třeboňští měšťané, i zvířata se probouzela do nového krásného dne.

Dokonce jsem s chutí vyskočila z postele, polštář naklepala a peřinu nechala volně dýchat.

Nepoznávala jsem se.

Takový nával energie jsem už dlouho neměla. Jeho příčina mi stále tkvěla v hlavě a nešlo se jí zbavit. Můj mozek jako by byl zakletý nebo uhranutý...

Dnešní dopolední plán byl jasný. Ty nejdražší látky rožmberští služebníci odnesou na zámek a Kateřina z Rožmberka si vybere opět ty nejkrásnější, ze kterých si nechá od svých odborníků ušít dostatečně reprezentativní šaty.

Se svým manželem kdysi vlastnila dům na náměstí, ale potom, co jí zemřel manžel, odešla na zámek za svým synovcem, Jindřichem VII. z Rožmberka. To bylo logické, proč by zůstávala sama v domě na náměstí.

Otevřela jsem svou truhlu s oblečením a klasicky si chtěla vytáhnout svůj nejlepší černý vdovský šat.

Ale po nekonečně dlouhých měsíců jsem udělala něco velmi zvláštního. Z vedlejší truhly jsem poprvé od smrti svého manžela vzala na sebe jinou barvu než černou jako uhel.

„Maminko, ty jsi zkrásněla!" Uršula přinesla z černé kuchyně do přední světnice snídani a Kateřinka na mě koukala s otevřenou pusou dokořán.

„Tyhle tmavě modré šaty zdůrazňují tvou stále hubenou postavu," otočila hlavou na mě Anna a vzala lžíci sladké kaše do pusy. Na rozdíl od Katky nevypadla vůbec překvapeně, že jsem zrovna dnes náhodou vyměnila své stálé šaty.

Znepokojovala mě čím dál tím víc.

„Je to už téměř rok, myslím že doba smutku by mohla stačit," usmála se na mě Uršula a podala mi cínovou misku plnou ještě teplé kaše s koflíkem mléka.

„Hlavně v nich už bylo k nevydržení v tomto počasí," odpověděla jsem Uršule s plnou pusou tak, aby mě slyšela.

„A obzvlášť včera!" křikla na mě z mezipatra, kde už si připravovala pro nás oběd, abych jí slyšela až ke stolu „až mi večer nebylo nejlépe z toho slunce! Jak se spalo vám?"

„Byla jsem unavená a usnula jsem hned," vlastně mi to chvíli trvalo, ale se svými hříšnějšími myšlenkami jsem se jí nechtěla svěřovat a už vůbec ne před dcerami.

Zvlášť Anna je poslední dobu příliš zvědavá.

„To vám až Dorko závidím!"

„Hlavně si dneska chraňte hlavu, na to že je dopoledne, svítí slunce docela silně."

Bum. Prásk.

„Co jste říkala?" vykoukla z kuchyně její hlava, protože jí z ruky vypadlo nádobí na zem a vytvořila hluk, kterým přehlušila mou větu.

„Abyste si dávala pozor a nebylo vám zas špatně, Uršulo!" zopakovala jsem daleko hlasitěji svou větu.

„Nebojte, Dorko, nádobí je vcelku a v pořádku," přečetla mi v hlavě myšlenku a omluvně se na mě podívala, že za to nemůže.