Zlaté srdce

❖ 12 ❖

„Mami, nebuď tak nervózní!"

Servírovala Anička na stůl náš nejlepší jemně tkaný ubrus a já jí už po třetí říkala, že není rovnoměrně rozprostřený a stále pořád je na šikmo. Oknem proudil čerstvý vzduch do místnosti, ale já stále měla návaly horka. K tomu mi srdce bušilo o sto šest, že mi div nevyskočilo z hrudníku.

Ta holka mě snad ani nevnímá!

„Navíc jestli leží na jedné straně o neviditelný kousíček mimo, tak zrovna Štěpánek, si toho nevšimne!"

„Ale já ano!" ruply mi nervy a zaječela jsem na ní „tak to sprav, ať je rovně!"

„To bude ještě zajímavý večer!"

„Co si tam šeptáš, Anno?!"

„Nic!"

„Já ti dám nic, slyšela jsem tě!" vrátila jsem se s našimi nejlepšími stříbrnými talíři z přední světnice do horní síně „mohla bys ten ubrus konečně upravit? Jak dlouho budu ještě čekat?!"

„Já se snažím!"

„Tak se snaž pořádně, sakra," čím dřív měl Štěpánek přijít, tím víc jsem byla nervózní, že nestíháme a Anička je neobvykle pomalá, jako by neuměla přidat na rychlosti.

„Děláš to zase špatně, tak se podívej, musíš na druhou stranu stolu! Copak jsi slepá?!"

„Dělám, co můžu! Nebo ti podržím talíře a můžeš si to udělat sama," protočila na mě drze svýma očima a já dál stála s plnýma rukama, protože jsem čekala, že ty talíře na stůl už položím, a ne že mě bude zbytečně zdržovat další nekonečně dlouhé minuty.

Dneska mě v tomto domě naštvali snad všichni. Ještě že hospodářská zvířata neumí mluvit.

„Anno, nebuď drzá! Měj aspoň ty slitování ke své drahé matce a přestaň mě dneska ještě ty štvát!"

Měla jedno velké štěstí, že jsem měla plné ruce těžkých talířů a nemohla jí osobně potrestat.

„Spokojená?"

„No sláva!"

„Mami," nadechla se pomalu a přišla ke mně nebojácně a nebezpečně blízko „chápu tvé pocity, ale zkus zachovat chladnou hlavu. Třeba večer proběhne bez hádek?"

„Jo a jinou pohádku tam nemáš?" byla jsem příliš realistická „navíc jsem dospělá a na pohádky dávno nevěřím."

„Třeba to už Uršula s Barborou tuší, jaký tajemný nápadník sem přijde, když tam kuchtí k večeři toho kapra!" podívala jsem se směrem na schody, kde se v mezipatře nacházela černá kuchyně. Vůně, která se odtamtud linula, byla moc příjemná. Dala jsem si ruku na pusu a dumala nad různými způsoby, jak se bude dnešní večer asi vyvíjet.

„Neboj, mami, máš mě," mrkla na mě, i když jsem na ni byla docela ostrá a dala mi ruku na rameno „to dopadne dobře! Na mě se můžeš spolehnout!"

Zkontrolovala jsem si ještě jednou ten jemně tkaný smetanově bílý ubrus. Otočila jsem hlavou na stranu, jestli to myslí vážně a ironicky se na ní podívala. O to víc se začala bát, že to bude jedna hrůza.

„Jo, přivedu sem muže, kterého všichni obyvatelé tohoto domu z celého srdce nenávidí!"

„To není pravda, pokud vím, tak ty i já ho máme rádi, ne?"

„No to jsme dvě výjimky," ztěžka si ironicky vzdychnu a podívám se na Aničku, která zas o něco vyrostla. Kam ta holka roste? Do nebe za otcem?