Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 14

"Kiliane! Pevnina! Co je to za místo? Zakotvíme?" ptala jsem se s nadšením svého bratra a doufala v odpověd' ano. Na lodi se mi sice líbilo, ale chtěla jsem zase jednou cítit pevnou půdu pod nohama.

"Ne" řekl Kilian a já viděla jak má zatnuté čelisti.

Ne? Ne? Proč sakra ne? Na moři jsme již skoro týden tak proč ne?!

"Kili proč ne? Co je to za místo?"

S trhnutím spustil oči z obzoru a otočil se ke mě. "Tohle místo je prokleté. Je to kus pekla na zemi. A nedovolím, abys někdy vícekrát  vstoupila na tuhle pevninu." odpověděl a svůj zrak znovu připoutal k přibližující se pevnině.

"Když říkáš vícekrát, co přesně tím myslíš?" zeptala jsem se ho zmateně. Najednou mi svitlo. "Kiliane, odpověz mi co je to za místo? Je to Země Nezemě že ano?"

"Je to špatné místo se špatnými lidmi. Zůstaneme na lodi a co nejrychleji a nejtišeji opustíme tyto zrádné vody." řekl chladně aniž  by se na mě podíval.

Nemohla jsem tomu uvěřit! On mi nedovolí navštívit místo, kde jsem se narodila? Mou rodnou zemi? Zemi, kterou jsem milovala už jako malá a to jsem ani nevěděla že je skutečná? Země o které se vypráví tolik krásných příběhů?

Chtěla jsem vidět její krásu na vlastní oči a být součástí těchto příběhů. Poznat její dokonalou přírodu, prosvětlené pralesy jiskřivé vodopády. Poznat její obyvatelé. Mořské panny, Ztracené kluky a hlavně Petra Pana! ALe ze všeho nejvíc bych se chtěla potkat s vílami a najít mou matku. Tohle všechno bych mohla mít, jen kdyby mi můj bratr zastavil tuhle loď! Proč mi tohle všechno chce odepřít?! Tohle jen tak nenechám..

"Hmm, takže mi nekotvíme.." konstatovala jsem a založila si ruce na hrudi.

"Ani kdybych tě hezky poprosila bratříčku?" zkusila jsem vtipně nadhodit a zasmála jsem se od ucha k uchu ale můj bratr můj žert nepochopil.

Uchopil mě za ramena a zatřásl se mnou: "Kotvit nebudeme! Rozumíš! Téhle pevniny se nikdy nedotkneš a nepotáš toho ďábla, co to tu všechno způsobil! Já jsem sice tvůj bratr, ale taky jsem kapitán Hook! Kapitán téhle lodi a taky tvůj kapitán, na to nezapomínej!" rozkřikl se na mě a já v něm teď skutečně viděla toho kapitána Hooka z pohádek. Z jeho očí jsem vyčetla že je skutečně naštvaný.

Nechtěla jsem být zdrojem jeho podráždění a nechtěla jsem aby na m byl naštvaný, ale tohle byla jedinečná příležitost. Příležitost, která se pravděpodobně nebude opakovat.

Otočila jsem se k němu zády a toužebně se zadívala na Nezemi. Nezdála se být moc daleko od lodi. Ohlédla jsem se pře rameno na svého bratra a věnovala mu smutný úsměv.

"Promiň Kili, ale já musím. Miluju tě." řekla jsem skoro neslyšně, přelezla jsem zábradlí a skočila do vody.