Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 13

"Dobře zkus to znovu, prosím!" žádal mě Killian už asi po desáté. 

Po tom, co jsem ho zachránila před padací dýkou jsem chvíli stála na místě a nevěřila vlastním očím. Ale opravdu se to stalo. Já jsem skutečně kouzlila! Prohlížela jsem si svoje ruce. Vypadaly pořád stejně. Jen jsem s nimi.. kouzlila.

A tak jsem tu teď stála se svým bratrem na horní palubě a snažila jsem se o zdokonalení mé nově objevené schopnosti. Nebo jak já říkám neschopnosti.. Už začalo svítat a já byla unavenější a unavenější.

"Myslíš, že se málo snažím?! Tak pojď a předveď mi co dělám špatně když seš tak chytrej!" vztekala jsem se na Killiana. Nevedla jsem si zas tak špatně! Když jsme s Killim bojovali a mě vypadl meč z ruky dokázala jsem jen tak z ničeho vytvořit nový. Zvládla jsem změnit směr letícího šípu a když Killian uklouzl na mokré palubě lano z jednoho stožáru se díky mé vůli odmotalo a kapitána lodi nenechalo upadnout.

S Killianem jsem konstatovali, že moje schopnosti spouští pocit nebezpečí. Hrozící buď mě nebo mým blízkým. Každopádně v běžných situacích se mi nedařilo. 

"Promiň Wendy, vím, že jsi unavená a naštvaná, ale já se ti snažím jenom pomoc! Tak to zkus znovu prosím!" žadonil a přímo mě vyzýval očima.

"Ne."

"Dobře tak se alespoň zamysli. Když na mě padal ten nůž, na co jsi myslela?"

Zamyslet se? Jo alespoň to bych mohla

"No.. myslela jsem na tebe, na to že ti hrozí nebezpečí a.. na mámu. Aby mi dala sílu tě zachránit." hned jak jsem to dořekla to bylo jasné. Mě i Killianovi. Pouze jsme se na sebe podívali, oba s novým nadšením v očích a Killi zavolal někam do podpalubí z kterého se o zlomek okamžiku později vynořil pan Smee se stříbrným podnosem a na něm nesl zelené jablko.

Můj bratr ho popadl a vyzval mě pohledem. V jeho modrých očích byla znát obrovská únava a povinnosti, ale teď i něco jiného. Důvěra. A já tuhle důvěru nechtěla zklamat. Nemohla jsem! Ne po tom, co všechno pro mě můj bratr udělal. Jak mě našel, ujal se mě a učil mě. Poskytl mi lásku a rodinu, která mi tak dlouho chyběla. 

Zavřela jsem oči a soustředila jsem se. Celou svou mysl jsem upírala k činu, kte

Představila jsem si jak jablko mění barvu. 

Myslela jsem také na svou matku. Na její osobu a její sílu. Zkoušela jsem si ji představit. Dlouhé kudrnaté vlasy jí splývají na zádech, na tváři se jí rozlívá šťastný úsměv a modré oči jí jiskří nadšením. Je mi velmi podobná, jen mnohem mnohem krásnější. 

Myslela jsem na ty chvíle, které jsem s ní mohla strávit nebýt Černovouse. Na dar, který mi dala a jak pyšná by byla kdybych ho dokázala ovládnout.   

A já ho chtěla ovládnout! Pro mámu, pro Killiana ale také i pro sebe!

Otevřela jsem oči a nemohla je odtrhnout od jablka v Killianově ruce. Bylo dokonale rudé. Vzhlédla jsem k bratrově obličeji. Byl naplněn pýchou.

"Ty. Jsi. Dokonalá!"řekl sekaně, aby dal svým slovům větší váhu.

Místo odpovědi jsem ho objala. Kili mě zvedl ze země a zatočil se mnou.Musela jsem zavřít oči, protože mi bylo trochu nevolno, ale smála jsem se.

Když jsem oči otevřela zarazila jsem se. Naskytl se mi totiž pohled na něco, co jsem již dlouhou dobu neviděla. Posledních šest dní kolem lodi nebylo nic jiného než voda. Sem tam nějaký ten delfín nebo mořská panna. Před těmi mě však Killian varoval, že jsou krásné, ale zákeřné a zlé a mohly by mě zbít jen kvůli mé "kráse". 

Na obzoru jsem však spatřila i něco jiného. Pevninu.