Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 15

"Promiň Kili ale já musím. Miluju tě." řekla jsem skoro neslyšně, přelezla jsem zábradlí a skočila do vody..

____________________________________

Voda mě celou obklopila. A byla studená. Ne byla přímo ledová a každá kapička se mi zabodávala do těla jako tisíce jehel. Byla jsem dezorientovaná a nevěděla jsem kde je nahoře a kde dole. Začala jsem panikařit, ale rychle jsem se vzpamatovala. Musím plavat! Musím se co nejrychleji dostat ke břehu, prostě musím!

Vynořila jsem se ze slané vody a pohlédla jsem jedním okem za sebe na vzdalující se loď a zahlédla jsem jejího kapitána jak se dostává z prvotního šoku a přelézá zábradlí. 

Kilian se chystal skočit za mnou a zabránit mi v mém útěku. To jsem nemohla dopustit! 

I přes nepříjemné šplouchání vody okolo sebe jsem upnula svou pozornost k lanům pohozených vedle stožáru. Vůlí jsem je donutila, aby pracovaly v můj prospěch. Hned na to lapily kapitána lodi do smyčky a rychlými pohyby ho přivázaly ke stožáru. Moc dlouho ho to asi neudrží, ale na to jsem teď nemohla myslet. 

Plavala jsem ke břehu a přála si být od Jolly Rogers co nejdál to šlo. Už ode me byla pořádný kus, ale pevnina se stále zdála být daleko.

Najednou do mě něco vrazilo. A pak znovu. Lekla jsem se a nalokala se vody. Slaná voda mě pálila v plicích. Potom mě něco zatáhlo za nohu. Něco však nebyl ten správný výraz. Byl to někdo..

Přede mnou se zjevila dívka. Vlastně ne dívka, ale mořská panna. Bože ta byla krásná! 

Měla světlé vlasy, které jí splývaly na zádech a do nich vpletené drobounké perličky. Její oči zářily jako samo moře a upíraly se na mě.

Chtěla jsem ji oslovit, ale pak jsem si vzpomněla, co mi o mořských pannách jednou vyprávěl Killian: Mořské panny. Jo jsou krásné a svůdné, ale jsou to potomci ďábla.. Svedou slabé muže, potom si s nimi zašpásují a pak je utopí. A hezké dívky zabíjejí rovnou, a to velice chladnokrevně."

Jakmile jsem si to uvědomila ihned jsem od dívky začala prchat. Plavala jsem jak nejrychleji to šlo, ale co jsem zmohla proti tomuto mořskému stvoření s ploutví. Můj únik netrval dlouho.

Blonďatá kráska se ponořila pod hladinu, párkrát máchla ocasem a byla u mě. Popadla mě za nohu a táhla mě ke dnu.

Byla jsem příliš vyděšená než abych vzdorovala a později jsem už na to neměla sílu. Již jsem cítila jak mi dochází dech a upadám do mdlob, když vtom mě něco probralo. 

Ani ne dva metry ode mě se něco hýbalo. Byla to další mořská panna, tentokrát s ohnivě rudými vlasy. Jistě, a pozvěte si ještě třetí na mou popravu. Pomyslela jsem si rozmrzele.

Rusovlasá dívka však jen něco zagestikulovala na mou věznitelku, která na ni jen zavrtěla hlavou. Cítila jsem již obrovské pálení v plicích a viděla jsem rozmazaně, tohle už dlouho nevydržím..

Najednou jsem se vynořila. Netušila jsem jak jsem se tu octla, ale měla jsem zrovna moc práce s lapáním po dechu. Máchala jsem kolem sebe rukama a chtěla se něčeho chytit, když mě přerušil hlas.

"Prosím! Přestaň.. Ještě si ublížíš, anebo hůř, mě.." zaslechla jsem zvonivý hlas nalevo ode mě.

Otevřela jsem oči a zamrkala abych z nich dostala vodu. Vedle mě lehce plula ta rusovlasá mořská panna. Oči měla modré jako nebe a pobaveně se na mě usmívala.

"Co to..? Kdo..? A jak jsi?" "Na to bude dost času na souši," řekla a popadla mě za ruku a táhla mě ke břehu.

Ikdybych jí chtěla vzdorovat, bylo by to marné díky mému momentálnímu stavu a rychlostí jako se k břehu ubírala.

Hned jak jsme byly na souší, lehla jsem si do teplého písku. Přesněji řečeno jsem sebou do něj plácla až to zadunělo. 

Chvíli jsem se vzpamatovávala. Lapala jsem po dechu a užívala jsem si pod sebou pevnou půdu.  Žiju a jsem v Zemi Nezemi, co víc jsem si mohla přát?! Pak jsem si však vzpomněla na podivnou osobu ležící vedle mě..