Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 26

POZOR !!! POZOR !!! POZOR !!! POZOR

Ahoj všichni! Dnešní autorskou poznámku píšu schválně na začátek kapitoly, aby si ji třeba více z vás přečetlo, protože mám pár věcí, co vám chci sdělit:)

Takže za 1) se hrozně moc omlouvám za svoji neaktivitu, ale neměla jsem ani náladu ani žádnou muzu, ale chuť i nápady jsou opět tady a hodlám tuto fanfikci co nejdřív dokončit. Ale tak.. víte jak to se mnou je :DD 

No a za 2) jelikož jsem nepřidala žádnou část skoro čtyři měsíce tak hned pod A.P. je celá předešlá kapitola pro ty, kdo potřebují znovu trochu uvést do děje:D Jinak hned potom je konecně kapitola 26:)

Kapitola 25

"No, a konečně se dostáváme k tomu, jak je možné že umíš kouzlit a proč máš na krku lahvičku se skřítčím prachem."

"Vílím," vyhrkla jsem dřív, než jsem si stačila rozmyslet, zda mu tuhle skutečnost chci říct a nebo ne.

"V tom případě je to ještě zvláštnější. Skřítčí prach je sice obtížné sehnat, ale je to možné. Ale vílí prach víly chrání vlastním životem. Nějaká ti ho musela darovat." řekl a zkoumavě se na mě zadíval.

Hleděla jsem se na své ruce a sváděla souboj sama se sebou. Nakonec jsem hlasitě vydechla a zadívala se Panovi do očí. Rozhodla jsem se jít s pravdou ven.

"Ano, skutečně to byl dárek. Dala mi ho moje matka. Teda ne vlastně moje matka, ale jeden pirát na té lodi, který ji znal. Moje matka je totiž víla. To je důvod proč umím kouzlit. Je to něco jako dar, co mi dala." vysypala jsem ze sebe rychle, abych si to nerozmyslela a nemohla to vzít zpátky.

Pan ale jen mlčky seděl a pozoroval mě zvláštním pohledem. Myslela jsem, že ho tohle zjištění alespoň trochu vyvede z míry. Zdálo se však, že mu to vůbec zvláštní nepřijde. Pak se zadíval do země a vyhýbal se mému pohledu.

Pokračovala jsem:"Ten pirát, který mi dal ten přívěsek mi říkal, že všechny víly žijí.. tady. V Zemi Nezemi." odmlčela jsem se a sledovala jeho reakci. Pan se však ani nepohnul, jen hleděl do prázdna. Vlastně ne do prázdna. Prohlížel si vnitřek mého pravého zápěstí. Zápěstí na kterém teď bylo jasně vidět moje mateřské znaménko ve tvaru malého X. Rychle jsem stáhla rukáv od košile dolů a pokračovala.

"Je to pravda? Pane, je to pravda, že tu někde žijí víly?" neodpověděl. Jen se se zamlženým pohledem zadíval na obzor. Asi dvě minuty nic neříkal. Potom se zvedl a řekl spíš sám sobě nežli mě:"Musíme jít, je pozdě." a s těmito slovy se otočil a vyrazil zpět do lesa.

Pár vteřin jsem tam seděla sama s rukama zabořenýma v písku a nechápala co se to právě stalo. Když jsem se vzpamatovala, rychle jsem vstala z běžela za Panem do hustého pralesa.

Šel pomalým krokem, takže jsem ho po pár okamžicích doběhla. Když jsem byla u něj prudce jsem jím otočila k sobě. Díval se na mě jakoby na mě během tech pár minut úplně zapomněl. Stála jsem těsně u něj. Od sebe nás dělo asi jen deset centimetrů. Jindy bych z takové blízkosti k jinému člověku znervózněla, ale ne teď.

"To nemyslíš vážně?! Neodpověděl jsi mi na otázku! A to jsi slíbil, že když zodpovím tvoje, zodpovíš pak moje. A já se tě na něco zeptám a ty beze slova odejdeš? To není fér!" křičela jsem na něj. Byla jsem neskutečně naštvaná.

"Ehm.. no.. já..promiň." zakoktal se Pan a tvářil se skoro až provinile. Moje podrážděnost trochu opadla, ale ne dostatečně.

"Teď nemáme moc času. Už je pozdě. Ale zítra ti odpovím na cokoliv budeš chtít dobře?" dodal rychle když viděl můj rozhořčený výraz.