Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 21

Ztracení kluci mě zpola táhli zpola nesli hlouběji do lesa kousek za jejich tábor. Pan se držel těsně za námi. Zastavili jsme se před něčím, co náramně připomínalo..

"Klec? A to jako vážně?" odsekla jsem Panovi do tváře. Ten se jen pobaveně uchechtl. "Já bych to pojmenoval spíše jako dřevěný apartmán nebo tak něco. Klec to zní celkem fádně nemyslíš?"

Jeho posměšné poznámky jsem si nevšímala a radši dobrovolně vlezla do svého dřevěného vězení. Už tak jsem byla neskutečně unavená a další zápasení bych již fyzicky asi nevydržela.

Všichni odešli bez jediného slova a nechali mě samotnou jen s mými černými myšlenkami.  Všechno mě bolelo, víčka mi padala a.. měla jsem strach. Ne z Pana nebo jeho poskoků, ale z toho, že se odsud už nedostanu a neomluvím se Kilianovi. Proč jsem ho jen neposlechla..

Celý život jsem byla sama, pak jsem našla část své rodiny a svou vlastní blbostí jsem ji zase ztratila. 

Chtělo se mi brečet a byla mi zima. Kolem mě byla tma, jen kousek před sebou jsem viděla oheň z tábora Ztracených kluků. Schoulila jsem se do klubíčka a ve vteřině jsem usnula.

________________________

Druhý den jsem se s trhnutím probudila. Doufala jsem. že se mi to všechno jen zdálo. Že mě vzbudilo sluníčko prosvítající oknem do mé kajuty na palubě Jolly Rogers, avšak hlína a listí pode mnou mi napověděli, že všechno je krutá realita.

Spánek na tvrdé zemi mi sice moc energie nepřidal, ale mysl jsem měla opět čistou a stoprocentně jsem věděla jen jednu věc, musím se odsud dostat.

Posadila jsem se a zjistila, že mám na sobě deku, která tu večer rozhodně nebyla. Zvláštní, pomyslela jsem si, ale přitáhla jsem si deku víc k tělu a rozhlédla se. Viděla jsem pouze stromy, pár balvanů a o kus dál před sebou oheň. Pravděpodobně hořel celou noc. 

Náhle mi svitlo. Moje klec byla dřevěná a oheň by ji rozhodně spálil, pokud ji teda Pan neočaroval nějakým žáruvzdorným kouzlem, o čemž jsem silně pochybovala. Minule mi sice v čarování zabránil, ale teď tu není a těžko by mě mohl hlídat dvacet čtyři hodin denně. 

Zavřela jsem oči a natáhla ruku pře sebe. Soustředila jsem se na ni a představila si jako mě oheň hřeje na ruce. Podívala jsem se a na dlani mi pohrával drobný jasně žhnoucí plamínek. Usmála jsem se sama pro sebe a chtěla dlaň přiložit k jedné z mříží, avšak náhle, jako by můj ohýnek někdo polil vodou, byl pryč. Zmateně jsem zírala na svou prázdnou ruku a uslyšela jsem smích. 

Jeho původce se ledabyle opíral o nejvyšší strom s rukama v kapsách a pobaveně si mě prohlížel.

"Snad sis vážně nemyslela, že ti to tentokrát vyjde, že ne?" zeptal se Pan a upíral na mě svoje smaragdové oči.