Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 17

Nebylo času nazbyt. Musela jsem jednat. Nasadila jsem si kápi, jak mi Ariel poradila a rozběhla se do lesa. 

Za sebou jsem slyšela klučičí hlasy a zrychlila jsem. 

I přes situaci ve které jsem momentálně byla jsem se musela zasmát. Takže další pohádková postava. Pomyslela jsem si.

Ubírala jsem se mezi stromy a za sebou slyšela dusot asi deseti lidí. Zrychlila jsem na svou maximální rychlost, ale kvůli neustálému otáčení jsem nedávala dostatečný pozor na cestu před sebou. Ze své nepozornosti jsem do něčeho tvrdě vrazila. Nebo spíš do někoho. 

Byl to nějaký kluk. Měl na sobě kápi jako já, ale mnohem větší takže mu zakrývala celý obličej až na plné rty. Podle postavy a výšky mu mohlo být takových sedmnáct let. 

Najednou promluvil: " Sakra promiň! Moc se omlouvám, jsi v pořádku?" ptal se a pomohl mi na nohy. Hlas měl velmi příjemný, avšak než jsem se zmohla na slovo pokračoval: "Utíkám před Panem. Už to jeho panování nemůžu vydržet. A jestli nechceš skončit jako já, měl bys okamžitě vypadnout kamaráde! Klidně pojď se mnou, znám odsud cestu." 

Takový příval informací jsem vážně nečekala. A co to říkal? Měl bys? A kamaráde?

"No.. díky, ale myslím že radši půjdu svojí cestou." řekla jsem a překvapil mě můj hluboký klučičí hlas. No jistě! To je moc mého cestovního pláště! Když mám kápi na hlavě, působím na ostatní jako kluk a můžu zapadnout mezi Ztracené kluky!

 Ach díky ti Ariel!

Cizinec jen pokrčil rameny. "Dobře, to už je tvoje volba, ale dávej pozor. Pan má oči i uši všude. Tak přeju hodně štěstí na tomhle prokletém místě." řekl a bez dalšího slova zmizel mezi stromy.

Povídáním s tímto neznámým klukem jsem ztratila spoustu drahocenného času. Musela jsem dál. Povyk za mnou se stále přibližoval. Přidala jsem na rychlosti, ale moje otáčení za hlukem za mnou se mi znovu nevyplatilo. 

Zakopla jsem o nastražený provaz a upadla přímo do nastražené pasti. Z nejbližšího stromu ses na mě snesla obrovská síť.

Snažila jsem se dostat ven. Zápasila jsem se sítí, ale jak jsem se snažila dostat ven, oka se kolem mě víc a víc utahovala. Nemělo cenu s ní zápasit. Musela jsem šetřit síly na správný okamžik.

Najednou se z lesa vynořilo nejméně deset mužů. Vlastně ne mužů, ale pubertálních kluků. Mohlo jim být tak od čtrnácti do osmnácti let a začali kolem mne tvořit kruh. 

Panova družina mě držela v pasti a já s tím nemohla nic udělat.

Ze zadní části kruhu vystoupil jeden chlapec s hřívou blonďatých vlasů, které mu spadaly do tmavých očí. Přes levou tvář se mu táhla ošklivá jizva a bylo mu asi osmnáct nebo devatenáct. Mohl by bát docela hezký nebýt děsivého ušklebku v jeho pobavené tváři. 

"Vida, další chlapeček, co zabloudil do Zeme Nezemě." řekl tichým a tajemným hlasem z kterého šel mráz po zádech. "Pan bude nesmírně rád až tě uvidí příteli." 

Jako by touto větou dostali ostatní Ztracení kluci nějaký tajný pokyn, zvedli mě ze země, strhli ze mě síť a pak mě zpola táhli zpola vedli hlouběji do lesa..

Takže ahoj všichni! :)) Nejdřív bych se chtěla omluvit, že jsem hodně dlouhou dobu nepřidala žádnou část, ale teď Vám to vynahradím, to slibuju! :D Dále Vám moc děkuju za každé přečtení a hlasování. Moc si toho vážím! Taky bych byla ráda, kdyby jste více komentovali, abych věděla co se vám líbí a co zase ne, nebo co mám případně změnit nebo zlepšit. :D 

Každopádně vás mám všechny moc ráda a děkuju za všechno!!!