Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 11

"Vstávat slečinko!" Vstávat a ven z postele, už je několik hodin po svítání!" probudil mě drsný a neznámý hlas.

S leknutím jsem se vyhoupla do sedu a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Všechno vypadalo naprosto stejně jak jsem to předešlý den nechala.

Na zemi leželo moje oblečení - černé džíny, mikina a kabát, který jsem od opuštění Londýna nepotřebovala. Kajutní okénko bylo pootevřené a lahvička s vílím prachem se mi jemně pohupovala na krku.

Všechno vypadalo stejně až na neznámého muže stojícího v mých dveřích. Ne vlastně nebyl neznámý, byl to jeden pirát z bratrovy posádky.

"C-co se děje?" zamžourala jsem na něj a přitáhla si peřinu blíže k tělo.

"Kapitán Hook si s vámi přeje mluvit. Za pět minut vás očekává na palubě a tady posílá nějaké oblečení." řekl a hodil mi hnědý vak plný oblečení. S těmito slovy opustil mou kajutu.

Absolutně jsem netušila co se děje, ale Hook, teda vlastně Killian mě chtěl vidět. A muselo to být něco důležitého, když si pro mě poslal už takhle časně ráno.

Vyběhla jsem ze dveří a namířila rovnou doleva do provizorní koupelny. Jak se zdálo, většina členů této posádky ji asi moc nevyužívala, protože i přes svůj chatrný vzhled byl čistá jako křišťál.

Otočila jsem se kolem dokola a na jedné poličce ležela dřevěná krabička s mým jménem. Když jsem se tu zabydlela Killian mi ji věnoval, prý abych se tu cítila jako doma. Otevřela jsem jí a našla jsem v ní svůj kartáček na zuby, hřeben a další holčičí věci. Opláchla jsem si obličej, vyčistila si zuby a učesala vlasy.

Pak jsem běžela zpátky do pokoje a roztáhla jsem kožený vak. Jeho obsah jsem vysypala na postel. Vypadly z něj černé kalhoty, vysoké hnědé boty a bílá košile.

Oblékla jsem se. Všechno mi padlo naprosto přesně! Boty i kalhoty byly akorát a košile byla z příjemného materiálu. Ohnula jsem si rukávy.

Podívala jsem se do zrcadla, kde na mě koukala moje dvojnice. Vypadala jsem vskutku dobře. Hnědé vlasy se mi vlnily až po pás a z bledé tváře na mě koukaly dvě modré oči. Měla jsem pocit, že takhle se sem hodím víc.

Pak jsem vyběhla na palubu. Killian už tam čekal. A s ním i celá posádka.

"Co se tu děje?" zeptala jsem se a rozhlédla se kolem.

"Nic sestřičko, jen si myslím, že je načase aby jsi sem trochu víc zapadla. To proto to oblečení, ale život piráta není jen o správném oblečení a plavbách po moři. Někdy je to opravdu nebezpečný život a já vždycky nebudu u tebe, abych tě mohl ochránit. Proto se musíš umět postarat sama o sebe. Musíš se naučit bojovat za vlastní život." řekl a samolibě se usmál.

Přistoupil ke mě blíž. Všimla jsem si, že má v ruce meč. Jakmile zachytil můj pohled meč mi hodil. Jakž takž jsem ho chytla. Byl pořádně těžký!

Hned na to vytáhl ten svůj a tentokrát přišel až úplně ke mě. Skoro zašeptal: " Základní pravidla - k soupeři nikdy nestůj zády, sleduj jeho oči, hodně toho prozradí a nejdůležitější - když máš možnost protivníka dorazit, udělej to! Neměj slitování!" řekl a usmál se. Potom vyrazil vpřed.

Jeho první úder byl tak nečekaný! Tak tak jsem stačila uskočit! Však ihned jsem se ze svého leknutí probudila a dál odrážela jeho útoky. Meče zvonily jeden o druhý a leskly se v raním slunci.

Potom jsem zaútočila já. Killian můj výpad zprava vykryl jen se štěstím, využila jsem jeho zmatenosti a vyrazila jsem znovu.

Meč už mi v ruce nepřipadal tak těžký, vlastně to byl docela dobrý pocit a zjišťovala jsem, že se se svou novou zbraní začínám sbližovat.

Killian se ohnal po mém krku, ale já se sehla a popoběhla jsem na hlavní palubu. Bylo to šílené! Vlasy mi vlály v chladném větru a lepily se k čelu potem.

Kili přiběhl za mnou, šermovali jsem a já couvala dozadu, cítila jsem, že mě opouští síly. Najednou jsem zezadu narazila na stožár - bože tohle je konec! Vím, že mi Killian neublíží a že je to pouze o cviku, ale nechci ho hned takhle zklamat!

Killian se chystal pro poslední výpad a napřáhl meč. V tom mě něco napadlo! Čekala jsem až bude meč dostatečně blízko a v poslední chvíli jsem uhnula na stranu.

Killianova čepel se narazila do dřevěného stožáru. Snažil se ji vytáhnou, ale bylo to marné. Posádka povykovala. Přistoupila jsem k němu zezadu a donutila ho otočit se. Hrot mého meče jsem mu přiložila k hrdlu.

Díval se na mě seshora a ztěžka dýchal. Zpocené černé vlasy mu padaly do šťastných očí. Ale viděla jsem v nich i něco jiného. Pýchu. Potom se na mě usmál svým zářivým úsměvem.

"Tak si myslím, že v drsném pohádkovém světě přežiju." řekla jsem a společně jsem se zasmáli.

Posádka povykovala, Killian byl na mě pyšný a já snad nikdy necítila lépe.