Je to jen příběh.. nebo ne? (Peter Pan - OUAT)

Kapitola 24

"Tak jako první by mě asi zajímalo, jak jsi se sem dostala. Protože.. to vlastně není možné abys cestovala mezi světy pokud nejsi.. já." samolibě se pousmál a dal mi prostor k odpovědi.

"Noo," začala jsem opatrně. Chtěla jsem Panovi říct pravdu, ale některé části - třeba o mém bratrovi - bych radši vynechala.

"Přepadla jsem přes palubu lodi. A moře bylo moc silné a já neměla sílu plavat dál a topila jsem se. A pak, když už jsem myslela, že je po mě, mě vytáhla na souš mořská panna."

Pan se zatvářil zmateně: "Mořská panna? Jsi si jistá? Ty mladé dívky spíše topí nebo žerou za živa, ale jestě jsem neslyšel, že by nějaká mořská panna zachránila někomu život. Víš jak se jmenovala? Nebo jak vypadala?"

"Nevím," odpověděla jsem ihned. Rozhodla jsem se, že do toho ani Ariel nezatáhnu. "Byla jsem trochu mimo z té vody a jakmile mě vytáhla, hned se otočila a plavala pryč. Viděla jsem jen její ocas."

"A co jsi proboha dělala na lodi?"

"No, já jsem utekla z domova. A jedni piráti mě vzali k sobě na loď. Tam jsem se dozvěděla, že umím kouzlit a že existují kouzla a že pohádkové bytosti jsou skutečné."

"Ehm.. jak to myslíš.. pohádkové bytosti?" zeptal se Pan a poškrábal se na zátylku. 

"To je jedno." řekla jsem urychleně, abych se ušetřila zdlouhavému vysvětlování. "Každopádně u těch pirátů jsem konečně našla něco jako domov a.. a rodinu." při té myšlence jsem se smutně pousmála.

"A před tím jsi ji neměla?" zeptal se mě Pan opatrně, skoro až nesměle.

"Ale ano měla, ale nebyla to moje opravdová rodina. Já jsem se tam stejně nikdy necítila dobře. Vždycky jsem si připadala taková.. izolovaná od ostatních. Prostě jiná, rozumíš?" 

Seděla jsem tam v písku, rukama si objímala kolena a dívala se na obzor. Peter Pan seděl vedle mě se skříženýma nohama a tiše mě pozoroval. Takhle klidného jsem ho měla mnohem radši.

Po chvíli hrobového ticha řekl:"Muselo to být vážně těžké žít s takovým pocitem. A pak zjistíš, že celý tvůj život je založen na lži. Když jsme u toho, kolik je ti vlastně let?" zeptal se zčistajasna.

"Tak to bych se spíš měla ptát já tebe, nemyslíš? Nejsi snad ,chlapec, který nikdy nevyroste'?" odpověděla jsem na jeho otázku otázkou.

Pan se zasmál. "No, dá se říct, že je to pravda. Fyzicky i na duchu je mi stále sedmnáct let a předpokládám, že ještě dlouho bude."

"Ale jak dlouho je ti tolik?" 

"Já vlastně ani nevím," zamyslel se. "Něco kolem tří set let? Plus minus asi tak nějak." řekl to jako by to nebylo nic zvláštního nebo neobvyklého, avšak jeho prohlášení mě trochu šokovalo.

Chvíli jsem si ho zkoumavě prohlížela. "No rozhodně na tři sta nevypadáš. Tvůj krém proti vráskám mi musíš doporučit." řekla jsem ze srandy a Pan se skutečně zasmál.

"Říkám, že fyzicky ani psychicky jsem nezestárl ani o den."

"A není to občas trochu nuda? Myslím jakože jsi pořád tady na ostrově, jen se svou družinou," 

"Ztracenými kluky." 

"to je fuk, a nic nového nepřichází? Nikdy se neposuneš dopředu nebo tak."

Pan chvíli zaváhal a pak se usmál. "Ne. Nikdy tu není nuda. Vždycky je co dělat. A když náhodou ne, zábavu si najdeme." vzpomněla jsem si na nebezpečně vypadající zbraně a radši se dál neptala.

"Ale krásko ještě jsi mi neřekla jaký je tvůj věk." řekl a blýskl svými dokonale rovnými zuby.

Pousmála jsem se. "Za dva dny mám šestnácté narozeniny." řekla jsem potichu. Zato Pan nadšeně vykřikl: "No výborně! Bude oslava! Já oslavy miluju!" oči se mu rozzářily vzrušením a ústa roztáhl do širokého úsměvu.

"Počkej zadrž! Nejsem tu snad něco jako vězeň? To vy tu běžně vězňům pořádáte narozeninové oslavy?" zeptala jsem se nevěřícně. 

Pan se zatvářil nechápavě (opět) a zmateně zamrkal. "jak to myslíš jako vězeň?"

Teď jsem byla ta zmatená já. "No a ne snad? Nebo tohle děláte každému nováčkovi? Že ho vyyděsíte k smrti a pak ho strčíte do klece?"

"Ano!" řekl jako by to byla naprostá samozřejmost."A ještě je konečná zkouška, kterou každý musí složit."

"Co když ji nesloží?"

"Pak se pro nás stává zbytečným"

Tohle už jsem včera slyšela. Panova slova se mi vryla do paměti. Jak říkal, že nemám žádnou cenu a vyzval Felixe, aby to se mnou ukončil..

"Podívej já vím, že jsem byl včera trochu ostřejší, ale pochop, byl jsem překvapenej, že ses tu ocitla tak sama od sebe. To se tu běžně nestává. A taky ten plášť.. Jo mimochodem ten si vzala kde?"

"Od těch pirátů," zalhala jsem,"asi nevěděli, že je kouzelný a co dokáže."

"A jak tě napadlo, že když si nasadíš kápi budeš vypadat jako chlapec?" ptal se s přimhouřenýma očima. 

"Hele do té doby , co jsem do tebe vrazila v tom lese jsem sama nevěděla, co umí. Byla to prostě náhoda" tohle byla pro jednou pravda. Skutečně jsem nevěděla, že plášť od Ariel skryje skutečnost, že jsem dívka.

Pan se na mě ještě chvíli nedůvěřivě díval. Věděla jsem, že mi stoprocentně nevěří a byla jsem ráda, když jsme od tohoto tématu nadobro upustili.