Zlomená duše

Kapitola 2: Probuzení

Juko pomalu otevřel oči a okamžitě ho oslepilo ostré světlo. Zatnul zuby a pokusil se zvednout ruku, aby si zakryl obličej, ale tělo ho neposlouchalo. „Kde to jsem?" zamumlal polohlasně. Hlava mu třeštila a měl pocit, že je jeho tělo těžké jako kámen.

„Nemocnice?" problesklo mu hlavou, když konečně zaostřil a spatřil bílý strop. Pokusil se pohnout, ale celé tělo ho bolelo. „Co se sakra stalo?" přemýšlel nahlas, zatímco se pokoušel vybavit si poslední události. Přestřelka. Pes. Tma.

Jeho myšlenky přerušil tichý šum přístrojů a zvuk otevírajících se dveří. Do místnosti vstoupil muž v bílém plášti. „Á, vidím, že už jsi vzhůru," řekl lékař s profesionálním úsměvem na tváři, ale jeho oči prozrazovaly znepokojení.

Juko na něj zmateně pohlédl. „Co se stalo? Proč jsem v nemocnici?" zeptal se a pokusil se posadit, ale ostrá bolest v boku ho přiměla zůstat ležet.

„Měl jsi štěstí, chlapče," řekl lékař a přistoupil blíž k posteli. „Byl jsi zraněný při té přestřelce. Jeden z výstřelů tě zasáhl do boku. Ale... je tu něco, co bych ti měl vysvětlit."

„Něco vysvětlit?" opakoval Juko podezřívavě. „Co tím myslíte?"

Doktor se zamračil, jako by hledal správná slova. „No, když tě sem přivezli, bylo na tobě něco zvláštního. Něco... neobvyklého."

Juko se zamračil a pokusil se zvednout ruku, aby si promnul oči, ale zarazil se. Jeho ruka... nebyla to lidská ruka. V šoku hleděl na svou vlastní paži, která byla pokrytá hustou bílou srstí. Prsty byly delší, zakončené ostrými drápy. „Co to...?" vykřikl, strhl přikrývku a uviděl, že celé jeho tělo prošlo bizarní změnou.

„Tohle... to nemůže být skutečné!" zakřičel, když se díval na své nové tělo. Srst, svaly, ocas! Jako by se jeho tělo proměnilo ve směs polárního vlka a lišky, stvoření napůl zvířecí a napůl lidské. Juko cítil, jak mu do očí stoupají slzy hrůzy a zoufalství. „Co se mi to stalo?!"

Doktor zůstal klidný, i když Juko vypadl, že se každou chvíli zhroutí. „Chápu, že to pro tebe musí být šok, Juko," začal pomalu. „My tomu říkáme Boží dar. Tvoje tělo prošlo nějakou neznámou mutací, kterou zatím nedokážeme vysvětlit."

„Boží dar?" Juko se na něj díval s nevěřícím výrazem. „To je nějaký vtip?! Já vypadám jako... jako zrůda!" Vztek a frustrace ho zasáhly jako lavina. Pokusil se vstát, ale byl příliš oslabený, aby se postavil na vlastní nohy. „Chci odpovědi! Jak se to mohlo stát?! Co mi to udělali?!"

Doktor se přiblížil k posteli a položil mu ruku na rameno. „Vím, že je to těžké, ale musíš se uklidnit. My se snažíme pochopit, co se stalo, a najít způsob, jak ti pomoct. Ale zatím... musíme tě podrobit dalším testům."

„Testům? Jsem snad nějaký pokusný králík?" Juko ho prudce odstrčil, v očích mu svítila směsice strachu a nenávisti. „Tohle není fér! Já jsem byl normální... normální kluk!" Zoufalství se střídalo s návaly vzteku, který se mu hromadil uvnitř. „Já... já nechci být nějaký experiment!"

Doktor si povzdechl a ustoupil. „Juko, potřebujeme tě teď především udržet v klidu. Zatím je to všechno velmi čerstvé a neznámé. Ale uděláme, co bude v našich silách, abychom ti pomohli. Musíš nám důvěřovat."

„Důvěřovat? Vám?" Juko se hořce zasmál, ale ten smích neměl s radostí nic společného. „Já nevím, komu mám teď věřit. Ani sobě už nevěřím."

Doktor jen přikývl a zamířil ke dveřím. „Odpočiň si, Juko. Potřebuješ nabrat síly. Zítra začneme s dalšími vyšetřeními."

Jakmile doktor odešel, Juko zůstal ležet na posteli, zírající na strop. Myšlenky mu běhaly hlavou jako splašené. „Co jsem teď vlastně zač? Jsem pořád Juko? Nebo jsem jen... nějaký experiment?" S těmito otázkami usnul, unavený a zmatený, ale v jeho snu ho pronásledovala tvář divokého, neznámého zvířete, kterým se stal.