Zlomená duše

Kapitola 10: Útěk do Divočiny

Juko konečně dorazil k dědečkově chatě. Stála opuštěná uprostřed hustého lesa, kde ticho rušilo jen šumění stromů a vzdálené volání ptáků. Chata byla malá, postavená z hrubých dřevěných klád, a vypadala, jako by ji roky nikdo neudržoval. Ale pro Juka to bylo všechno, co potřeboval – úkryt před světem.

Vešel dovnitř a okamžitě ho přemohl pocit nostalgie. „Tak tady jsem, dědo," zašeptal si pro sebe, když se rozhlédl po prázdném interiéru. „Tohle bude moje nová pevnost. Místo, kde mě nikdo nenajde."

Zhluboka se nadechl, snažil se uklidnit svůj divoce bušící srdeční tep. Poslední týdny byly plné útěku, adrenalinu a strachu. Teď ale přišla chvíle, kdy musel najít způsob, jak v tomto novém světě přežít.

„Co teď, Juko?" začal se ptát sám sebe, zatímco se posadil na starou dřevěnou lavici. „Co budu dělat? Jak dlouho to tady vydržím?"

Chvíli jen tak seděl a poslouchal ticho. Pak se v jeho hlavě opět ozval ten známý hlas, temný a naléhavý. „Můžeš se schovat, ale nemůžeš utéct před sebou samým, Juko."

„Zmlkni!" vyprskl nahlas, až se zvuk jeho hlasu rozléhal v prázdném prostoru. „Nejsem zvíře, jsem člověk!"

„Jsi něco mezi," zašeptal hlas v jeho mysli. „A to tě jednou zničí."

Juko prudce vstal a začal se procházet po chatě. „Musím něco dělat, musím se nějak zabavit, jinak se zblázním." Jeho oči se zastavily na staré sekyře opřené o stěnu. „Štípat dříví. To je ono."

Vyšel ven a vzal sekyru do ruky. Když s ní poprvé udeřil do dřeva, cítil, jak se jeho mysl trochu uvolnila. Každý úder sekyry do polena mu přinášel jakési dočasné klidné prázdno. „Tak, teď už nebudu myslet na blbosti," říkal si tiše, zatímco se znovu a znovu oháněl sekyrou. „Stačí se soustředit na práci. Musím se udržet v pohybu."

„A co pak? Co uděláš, až to dřevo dojde?" ozval se znovu hlas. „Co budeš dělat, až ti tady všechno dojde? Vrátíš se mezi lidi?"

Juko zastavil a otřel si čelo. „Ne, vrátit se nemůžu. Nikdy. Nezvládli by mě."

Následující dny plynuly pomalu, ale Juko si našel způsob, jak se zaměstnat. Naučil se lovit, používat své nové smysly k přežití. Každý den trénoval svou schopnost stopovat a pronásledovat zvěř jako vlk. Čím více se ponořoval do tohoto nového života, tím více cítil, že je na hraně mezi člověkem a zvířetem.

„Tak to bude, Juko," mluvil si sám pro sebe, zatímco se procházel lesem. „Budu žít jako člověk, ale lovit jako vlk. Musím přijmout, co jsem, ale nesmím se tomu poddat."

Když večer usedl ke staré bateriové televizi, sledoval zprávy, které ho občas zmínily. Reportéři stále spekulovali o jeho osudu, mluvili o něm jako o nebezpečné hrozbě. „Jsi bestie, Juko," říkal hlas v jeho hlavě, když slyšel, co o něm říkají. „A všichni to vědí."

„Ne, to nejsem!" vykřikl do prázdného pokoje a hodil ovladač přes místnost. „Jsem pořád člověk, ať se jim to líbí, nebo ne."

Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Juko se stále snažil udržet svou lidskou stránku. Ale i přes to všechno, co dělal, hlas v jeho hlavě nikdy neutichl. Stal se jeho neustálým společníkem, neúnavným přízrakem, který ho tlačil k tomu, aby se vzdal své lidskosti.

Jednoho dne, když se plížil lesem, narazil na malou holčičku. Stála tam sama, ztracená a vystrašená. Juko se k ní přiblížil opatrně, aby ji nevyděsil.

„Kdo jsi?" zeptala se tiše, když ho spatřila. „Ty jsi vlk?"

Juko si k ní sedl na zadní a pokusil se být co nejméně děsivý. „Ano, jsem vlk. Ale taky člověk."

Holčička na něj koukala s očima dokořán. „Ty mluvíš? Jak to, že mluvíš?"

Juko se krátce usmál. „Mám zvláštní dar. Něco jako kouzlo."

Holčička se usmála zpět. „Myslím, že jsi dobrý vlk. Chceš být můj kamarád?"

Juko se na chvíli zamyslel. „Ano, budu tvůj kamarád. Ale musíš se vrátit domů, je tu nebezpečno."

„Dobře, ale slib mi, že mě nikdy neopustíš," řekla, než se otočila k odchodu.

„Slibuju," odpověděl Juko tiše, když sledoval, jak mizí mezi stromy. Ale věděl, že nemůže svůj slib dodržet.

Jakmile se holčička ztratila z dohledu, vrátil se Juko zpět k chatě. „Vidíš, Juko," šeptal si pro sebe, „stále v tobě zůstává něco dobrého." Ale vzápětí se ozval temný hlas. „Možná. Ale to, co v tobě roste, je silnější. A jednoho dne tě to pohltí."

Juko se znovu chopil sekyry a začal štípat dříví, tentokrát s větší intenzitou, jako by se snažil hlas umlčet fyzickou prací. „Já to zvládnu. Musím to zvládnout," opakoval si, dokud bolest v rukou nepřebila hlas v hlav