Zlomená duše

Kapitola 12: Temná Zpráva

Nami a Hiro se vydali na cestu za Jukem, odhodlaní najít svého přítele, kterého už dlouho neviděli. Oba věděli, že to nebude lehké setkání, ale museli ho najít a zjistit, jak se mu daří. Po několika hodinách jízdy se ocitli na cestě vedoucí hluboko do lesů, kde Juko žil v chatě, která patřila jeho dědovi.

„Myslíš, že je v pořádku?" zeptala se Nami, když se přiblížili k chatě.

„Doufám," odpověděl Hiro s vážným tónem v hlase. „Ale musíme být připraveni na cokoliv. To, co se stalo v minulosti..." Zmlkl, když si uvědomil, že Nami přemýšlí o stejných věcech.

Jakmile se přiblížili k chatě, něco je zarazilo. Na zemi ležela mrtvá těla. Těla myslivců, jejichž tváře byly zkroucené v bolestném výrazu. Hiro i Nami ztuhli. „Co se tu sakra stalo?" zašeptal Hiro, zatímco Nami přikryla ústa rukou, aby nezakřičela.

„Musíme najít Juka," řekla Nami naléhavě a rozběhla se k chatě.

Dveře chaty byly pootevřené a uvnitř bylo ticho, které působilo až děsivě. Vstoupili dovnitř a okamžitě zahlédli Juka. Byl připoutaný k trámu, vypadal vyčerpaně a zničeně. Pot mu stékal po čele a jeho oči byly zavřené.

„Juko!" vykřikla Nami a okamžitě k němu přiběhla. „Co se ti stalo?"

Hiro rychle rozvázal provazy, které Juka držely připoutaného. Jakmile byl volný, Juko se zhroutil na podlahu, vzlykal a nemohl přestat. Obejmul Nami, která ho jemně hladila po zádech. „Je mi to tak líto..." mumlal skrz slzy. „Nechtěl jsem to... já..." Slova mu zamrzla v hrdle.

„Juko, co se stalo?" zeptal se Hiro opatrně, klečící vedle něj.

Juko se snažil nadechnout, ale slzy mu stále tekly po tvářích. „Oni... oni na mě zaútočili. Myslivci. A pak... kulka zasáhla Emu. Nemohl jsem to zastavit. Něco ve mně... ten hlas... on to způsobil!" Začal brečet ještě víc, jeho tělo se třáslo záchvaty vzlyků.

„Ne, ne, ne, to nemůžeš říct vážně!" vykřikla Nami. „Oni tě přece napadli první! To není tvoje chyba!"

Juko ale jen zavrtěl hlavou, a pak najednou začal mluvit k někomu neviditelnému. „Drž hubu!" vykřikl do prázdna. „Nezabíjel jsem ji, to ty! Ty!"

Nami a Hiro na něj šokovaně hleděli, když Juko v záchvatu zuřivosti udeřil do skříně, která se pod jeho úderem rozlétla na kusy. Jeho dech byl těžký a nepravidelný, a pak se zhroutil na zem, bezmocně ležel mezi troskami a ztrácel naději.

Nami k němu okamžitě přiběhla a pokusila se ho uklidnit. „Juko, klid, prosím, klid!" šeptala, zatímco ho hladila po hlavě a po tvářích. „Nech to všechno na nás. Jsme tady s tebou, nenecháme tě v tom samotného."

Po chvíli se Juko začal uklidňovat, i když byl stále otřesený. Otevřel oči a zadíval se na Nami a Hira. „Co se děje doma?" zeptal se slabě.

Hiro si povzdechl a pohlédl na Nami, než odpověděl. „Hledají tě, Juko. Kvůli vraždě a brutálním napadením... Po té noci se všechno změnilo. Tvoje rodina se snaží tě ochránit, bojují za to, abys nešel na doživotí do vězení. Soudí se za to, aby ses dostal alespoň do psychiatrické léčebny."

„Maminka tě stále miluje," přidala se Nami, hlas jí rozechvěl. „Je z toho všeho zničená, ale ví, že tohle nejsi ty. Chce pro tebe jen to nejlepší. A tvůj otec... on se přes to přenesl, ale nerad o tom mluví."

Juko cítil, jak se v něm znovu probouzí hluboký pocit viny. „Je to moje chyba," zašeptal, a znovu se zhroutil, obličej skryl do dlaní. „Zklamal jsem je... zklamal jsem všechny..."

Nami a Hiro si vyměnili pohledy, než se Nami jemně usmála. „Juko," začala a vzala jeho ruce do svých, „máme pro tebe jednu zprávu. Chtěli jsme ti to říct už dřív, ale... no, jsme zasnoubení."

Juko se na ně s údivem podíval. „Cože?"

„Ano," usmál se Hiro a položil ruku na Namiinu. „Chodíme spolu už nějakou dobu a rozhodli jsme se, že se vezmeme."

Juko se na chvíli usmál, i když jeho srdce bylo těžké. „To je... skvělá zpráva. Mám z vás radost," řekl a objal je oba. „Děkuju, že jste přišli. Znamená to pro mě hodně."

Jenže než si mohli vydechnout, venku uslyšeli hlasy. „Někdo je tady," zašeptal Hiro a přistoupil k oknu. „Jsou to vojáci nebo policisté, kteří vyšetřují ten incident. Musíme odsud zmizet, a to hned."

„Ale jak?" zeptala se Nami, nervózně se rozhlížejíc po chatě. „Nemáme žádný plán, Juko vypadá příliš vyčerpaně."

Hiro si promnul čelo, když přemýšlel. Pak mu něco blesklo hlavou. „Co kdyby se Juko vydával za psa? Vypadá dost věrohodně, když se postaví na všechny čtyři. Můžeme říct, že jsme byli na procházce."

„To by mohlo fungovat," řekla Nami, když přikývla. „Juko, zvládneš to?"

Juko se s námahou postavil na nohy, i když se mu třásly. „Ano, zkusím to," přikývl a postavil se na všechny čtyři. „Nemáme jinou možnost."

Nami mu pomohla s maskováním, přikryla jeho vlčí rysy co nejvíce, aby vypadal co nejvíc jako pes. Pak se rychle vydali ke dveřím, snažili se působit co nejvíc nenápadně.

Když vyšli ven, potkali skupinu vojáků, kteří zrovna prozkoumávali okolí. Jeden z nich se otočil k nim. „Hej, vy tam! Co tady děláte?"

Nami se usmála a ukázala na „psa". „Byli jsme na procházce se psem. Slyšeli jsme nějaké zvuky, tak jsme šli zkontrolovat, co se děje."

„V lese je to teď dost nebezpečné," řekl voják přísně. „Měli byste se vrátit domů."

„Jasně, děkujeme," odpověděl rychle Hiro a začali se pomalu vzdalovat, Juko stále hrál roli psa vedle nich.

Srdce jim bušilo, když se jim konečně podařilo dostat se mimo dohled vojáků. Až potom se mohli konečně uvolnit, ale věděli, že nebezpečí ještě zdaleka nepominulo. Byl to jen začátek dalšího útěku.