Zlomená duše

Kapitola 17: Příběhy ve stínech

Juko a Lusy seděli naproti sobě v malé místnosti, která byla jejich jediným útočištěm před světem venku. Lusy byla stále trochu nervózní, ale cítila, že je na čase se otevřít. Potřebovala získat Jukovu důvěru, stejně jako on potřeboval získat její.

„Víš," začala Lusy, její hlas byl klidný, ale měla v něm náznak bolesti, „ne vždycky jsem byla taková, jaká jsem teď. Měla jsem normální život, práci v zoologické zahradě, kde jsem se starala o vlky. Byli pro mě vším. Byl tam jeden vlk, jmenoval se Ruk. Byl jsem s ním od jeho narození, vychovávala jsem ho, cvičila ho. Byli jsme jako rodina." Její hlas se zachvěl, když si vzpomněla na minulost.

Juko poslouchal tiše, oči upřené na Lusy. Cítil, jak v jejím příběhu rezonuje něco, co se dotýkalo i jeho.

„Jednoho dne," pokračovala Lusy, „došlo k incidentu. Jeden z pracovníků zoo přivedl psa, který byl agresivní a začal ohrožovat mě a Ruka. Ruk se mě pokusil ochránit, ale v zápalu boje psa vážně zranil. Byla to jen otázka času, než se o tom dozvědělo vedení zoo. Rozhodli se, že Ruka musí utratit. Snažila jsem se je přesvědčit, aby to nedělali, ale..." Lusy se na chvíli odmlčela, oči jí zaleskly slzami.

„Ten den, kdy ho zabili... něco ve mně prasklo. Byla jsem plná vzteku, bezmoci a smutku. A v tom zmatku jsem napadla jednu rodinu, která se připletla do mé cesty. Nikdy jsem si to neodpustila. Byla jsem zadržená a nakonec jsem skončila tady." Její hlas se ztišil, jak se ponořila do vzpomínek. „Litovala jsem toho každým dnem. A teď jsem tady, snažím se najít způsob, jak se vyrovnat s tím, co jsem udělala."

Juko se na ni dlouho díval, než promluvil. „Já taky udělal věci, které bych si přál změnit. Před několika lety jsem se dostal do přestřelky mezi gangy. Bylo to šílenství. Pamatuju si jenom, jak jsem slyšel výstřely, křik, a pak... pak se objevil ten pes. Tajemný, děsivý. Zastavil jsem se, a než jsem se vzpamatoval, bylo pozdě. Všechno se to stalo tak rychle."

Jeho oči se zúžily, jak se ponořil do vzpomínek. „Byl jsem zraněný, skončil jsem v nemocnici. A tam se to stalo... proměnil jsem se. Nevím, jak to popsat, bylo to, jako kdyby moje tělo už nebylo moje. Ten incident... je to už víc jak pět let, ale pořád cítím, jak mě to pronásleduje. Jakoby se ten den všechno změnilo, a já už nikdy nemohl být tím, kým jsem byl."

Lusy se podívala na Juka, její oči plné pochopení. „Myslím, že oba neseme své břemeno, Juko. Ale možná, když budeme spolu, najdeme způsob, jak se s tím vyrovnat. Jak to zvládnout."

Juko kývl, v jeho očích byla směsice emocí – bolest, strach, ale i malý záblesk naděje. „Možná," zašeptal, „možná máš pravdu."

„NEPOTŘEBUJEŠ NIKOHO! JSEM TU JÁ!" Hlas se znovu ozval, temný a neúprosný.

Juko se sevřel, jeho tělo se napnulo. „Prosím, ne..." zašeptal, ale Lusy rychle zasáhla.

„To není pravda," řekla pevně. „Potřebujeme přátele, potřebujeme někoho, kdo nám rozumí. A já jsem tady, Juko. Nejsi v tom sám."

Juko zavřel oči, zhluboka se nadechl a pomalu se uklidnil. Hlas ustoupil, ale stále byl někde tam, v hlubinách jeho mysli.

„Děkuju," zašeptal nakonec, pohledem se vděčně setkal s Lusy.